Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílé a černé

19. 4. 2011

Marie Břicháčková

Na veřejné zasedání zastupitelstva jsem dorazila kolem půl sedmé, první co mě hned zarazilo, bylo velké množství lidí, které přišlo. Oproti minulému zastupitelstvu se návštěvnost zvedla, první jarní slova neodradila, ale nalákala. Občany dění ve městě zajímá. To je dobře, ale špatné je, že si nemáme kam sednout.
   Brzy jsme ale poznali, že spíše než zájem o lokální politiku přivedl mnohé občany do místnosti zájem o lokálního politika. Pastýř a jeho ovečky. Nebo spíše ovčácký pes a jeho ovce? Tento obraz je asi přesnější. Ovečky, které obdivně pobekávají nad moudrostí svého ovce.gifhlídače.  Ta nejbázlivější mu stojí věrně po boku a nespouští z něj své prosebné oči, které jakoby říkaly ,,stůj při mně a neopouštěj mně´´. 
   Není to lehké být ovčáckým psem. Dá velkou práci uhlídat tak početné a hlučné stádo, jedna ovce zabečí jinak a hned je ji třeba vrátit do reality.  Naštěstí to funguje, hned při první příležitosti ukáže svou oddanost stádu útokem na jednu z černých.
   A právě, pak jsou ještě černé ovce, které neposlouchají a dokonce mají vlastní názory. Ovce, které se nenechají přebečet početnějším stádem, i když jim to v závěru situace není nic platné, ale ony se musí zúčastnit a upozorňovat ostatní, že může existovat i jiný pohled.  A ještě navíc rozumí tomu, o čem se zrovna bečí či štěká. S těmi je to nejhorší. S těmi má ovčácký pes největší starosti. Kolikrát by se nejradši sebral a šel domů. Ale neudělá to.
   A tak jdu domů já a napadají mě otázky:
Je důležitější kvalita nebo kvantita?
Proč nejsou ovce barevné, ale jen černé a bílé?
A jak je možné, že 22 let po skončení totality toužíme po silných vůdcích a uchylujeme se do ochrany ovčáckých psů?
Jak to, že po 22 letech demokracie nepodpisují někteří jedinci své články na webových stránkách?
Z čeho máme strach?
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář