Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vitamin V od dětí pro rodiče

30. 6. 2013

Kateřina Orlová, 12. června 2013

V neděli 9. června zpíval lomnický kostelní sbor Kos na pěší pouti z Chlumu u Třeboně na zříceninu poutního kostelíka Narození Panny Marie na návrší nad Lutovou. Tématem letošního putování bylo čtvrté přikázání Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl na zemi.
   Šli jsme jedním z nejhezčích koutů Jindřichohradecka, rozkvetlými loukami střídanými remízky, zvelebenými samotami, procházeli jsme alejemi čerstvě ozeleněných stromů a po hrázích rybníčků. V pěti zastaveních se poutníci v několika úvahách zamýšleli nad vztahy mezi nejbližšími, které každý člověk má, ať již žije v osmičlenné rodině, nebo je sirotek či vyrůstá v dětském domově. Rodiče nám nikdo neodpáře. Jak se lidově říká, rodiče si nevybíráme. Ani rodič si nemusí se svým dítětem rozumět, každý člověk je jiný, může hledět v životě jinam. Přesto – anebo právě proto – musíme rodiče ctít. A kdo je ctí, tomu se dobře žije. Protože nám rodiče nemusejí být hodnotově a názorově blízcí (naopak je mezi nimi přinejmenším generační rozdíl), protože nejsou vždy naším vzorem, přirozenou autoritou, protože mají své lidské slabosti, na bedrech nejednou závažné chyby a viny, proto musí být tesáno do kamene, abychom je ctili, protože to nejde vždy tak nějak samo, automaticky, přirozeně. Kdyby to bylo samozřejmé, nemuselo by to být přikázáno. A protože je to přikázáno, nemusí být vždy snadné přikázání dostát.
   Jak na to? Během poutě jsme vyslechli osobní příběhy několika lidí, kteří již stačili ocenit to, 52.jpgže spolu v rodině drží, že dokážou překonat lecjaké neshody a nelady. Člověk není s rodiči a dalšími nejbližšími nikdy sám, i když třeba již odešli nebo žijí na druhém konci planety, protože je třeba je mít především zakotvené ve svém nitru, ve svém srdci, být s nimi smířený. Člověk nemůže být sám, nebyl stvořen ani se nevyvinul jako solitér, je-li sám, není úplný. A právě v té plnosti spočívá dobrý a dlouhý život.
   Kdo by tápal, dostal odpověď od otce Martina Sedloně, který na závěr poutě v zřícenině celebroval mši. Cestou ke ctění rodičů není láska, není to víra, není to pevná vůle ani modlitba – to všechno jsou hodnoty buď zvnějšku dané, nebo ne každému přístupné. Rodičům musíme být především vděční. I kdyby to mělo být jen to, že jsme se narodili. Vděčnost či poděkování jsou slovy otce Martina vitaminem V, čili látkou nezbytnou k životu. Když si uvědomíme, za co všechno můžeme být vděční, ať je to suchá postel, teplá kamna, talíř s jídlem, možnost dýchat (a to už nemluvím o ohromném množství dalších darů, které se nám v různé míře dostávají), je hned život šťastnější.
   Za organizování poutě vděčíme manželům Pithartovým z Lutové, za duchovní doprovod otci Jaroslavu Šmejkalovi z Českých Velenic a oblátovi Martinu Sedloňovi z Plas u Plzně. Děkujeme, že jsme mohli přispět písní. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář