Jdi na obsah Jdi na menu
 


Za co můžeme poděkovat Vladimiru Putinovi

13. 3. 2022

 

Lumír Šarman, 6. března 2022

Už druhý týden probíhá ruská vojenská agrese na Ukrajině a možná přichází čas, kdy po prvotním šoku získáváme trochu nadhled. Dokážeme se podívat i na pozitivní stránku ukrajinské tragédie, jakkoli se to může zdát nezdvořilé vůči těm, kteří jí trpí?

   Vladimir Putin se v několika věcech šeredně přepočítal. Nepočítal s tak malou vojenskou efektivitou svého výpadu. Nepočítal s tím, jak houževnatý odpor budou Ukrajinci klást. Nepočítal s tím, že prezident Volodymyr Zelenskyj odmítne uprchnout do bezpečí a stane se skvělým lídrem. Nepočítal s tak rychlou a hlavně jednotnou reakcí EU a NATO. Nepočítal pravděpodobně ani s tak drtivými sankcemi, které Rusko citelně zasahují.

   Putinovou vizí je obnova ruské říše v její dřívější velikost a síle. Na tenhle příběh se snaží utáhnout většinu Rusů. Chce, aby zapomněli na to, jak se jim žije a místo toho uvěřili v mýtus velkého Ruska – světové velmoci, které se všichni bojí tak, jako za dob studené války.

brexit-4100608_1280.jpg

  Už mnoho let bylo Putinovou strategií rozbíjet evropskou jednotu. Podrývat ji tu dohodou o plynovodu, tu smlouvou o levných dodávkách surovin nebo stavbě jaderné elektrárny, nebo podporou krajní pravice v Itálii, Francii a v mnoha jiných zemích včetně té naší. Evropa to vnímala, ale mávala nad tím blahosklonně rukou. Veškeré odvetné kroky se soustředily do slov a relativně neškodných sankcí. Za posledních 10 dní se tohle rázně změnilo.

   Můžeme poděkovat Putinovi za to, že jsme si konečně zas jednou uvědomili, na jakých hodnotách Evropa stojí. Máme šanci vymotat se ze začarovaného kruhu přežívání, ve kterém šlo většině jenom o to, o kolik líp se za rok budou mít, kolik dostanou přidáno, kam pojedou a co si koupí. Život ztratil hloubku usilování o něco víc a klouzal jenom po povrchu. Nějak se nám za posledních dvacet let vytratilo povědomí a skutečném a hodnotném smyslu života, který nemá s konzumem a likvidací životního prostředí nic společného. Možná to bylo tím, že většina z nás nezažila válku ani jinou srovnatelnou tragédii na vlastní kůži. To se změnilo. 

   Nejdříve to byla pandemie, která nás poučila o tom, co je to pokora. Prach jsi a v prach se obrátíš, stojí v Bibli. Virus ve své nicotné velikosti dokázal prakticky zastavit celou planetu, a ještě než skončil, přicválal další jezdec z apokalypsy.

   Otevřeli jsme konečně oči a uvědomili si, kdo jsme a na čem nám záleží. Kdo se teď hroutí z pandemie? Kdo vážně řeší benzin nad 40 korun? Inflaci? Jako bychom se najednou zastavili, protože nám někdo nám polil hlavu ledovou vodou. Třepeme s ní, otvíráme do široka oči, dýcháme zhluboka. Včerejší myšlenky jsou pryč.

    Svoboda, respekt, vzájemná podpora a pomoc. To teď zní nad Evropou od Dněpru na západ. Od pádu železné opony nebyla Evropa jednotnější. A za to, jakkoliv absurdně to může znít, můžeme Putinovi poděkovat.