Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rostoucí ceny energií – jsme ochotni investovat do budoucnosti?

29. 11. 2021

Lumír Šarman, 6. listopadu 2021

Někteří lidé už to pocítili. Zkrachoval jejich dodavatel levné energie a oni teď platí za hodně drahou energii od dodavatele poslední instance. Jiní lidé už ví, že jejich dodavatel brzy upraví cenu dodávané energie, plynu nebo tepla o desítky procent směrem nahoru. Situace není veselá a velké zlepšení čekat nemůžeme. Proč?

electricity-4666566_640.jpg

   S tím, že se zhoršuje stav životního prostředí a reálně přichází klimatické změny vyvolané skleníkovými plyny vypouštěnými člověkem, souhlasí podle průzkumů většina lidí. Vidíme to všichni v celém světě – povodně, tornáda, dlouhotrvající rozsáhlé požáry, sucha. Také to cítíme – zejména na trvale rostoucí průměrné teplotě. Znáte určitě ten slavný pokus s žábou. Pokud jicommon-frog-1663735_640.jpg umístíte do nádržky se studenou vodou, kterou postupně zahříváte, zůstane v ní až do svého vlastního uvaření! Pokud jí hodíte do horké vody, okamžitě vyskočí.

   Lidstvo se bohužel dlouhodobě chová jako ta žába v prvním pokusu. „Voda“ se zahřívá a my skoro nic neděláme. S tím, jak jsou reprezentace států neschopny udělat nepopulární kroky směrem k omezení současného způsobu života lidí, který drancuje Zemi, klesá víra v to, že nenastane apokalypsa.

   Nejvíce skleníkových plynů produkují Čína – 29 %, Spojené státy - 14 % a Evropská unie - 10% (zdroj: Wikipedia). EU, jako třetí největší producent emisí CO2, se už před lety rozhodla k docela rázným krokům, jak svou produkci tohoto plynu snížit. Začalo to podporou obnovitelných zdrojů energie. Pokračovalo tlakem na snižování emisí průmyslu, vytápění a z dopravy. Jenže to nestačí. Proto přišla nová strategie, Green Deal – Zelená dohoda. Jde o plán a opatření, která mají do roku 2050 zajistit uhlíkovou neutralitu sedmadvacítky. Uhlíková neutralita znamená, že země sice vypouští emise CO2, ale stejné množství jich je schopna zachytit.

   Současné vysoké ceny na trhu s energiemi zapříčinilo několik vlivů. Samozřejmě je to rozkolísání celosvětového hospodářství zapříčiněné pandemií nemoci Covid-19. Na tomto rozkolísání „krásně“ profitují zástupy spekulantů. Využívají vysokých cen a čekají, až se ještě zvednou. Do toho využívá EU už řadu let systém takzvaných emisních povolenek. Jednoduše řečeno: velcí producenti CO2 si musí kupovat povolení na každou tunu skleníkových plynů, které chrlí do atmosféry. Strategií tvůrců povolenek bylo postupné zdražování ceny „špinavé“ energie například z uhlí. Tím, že čisté zdroje energie povolenky nepotřebují, měly by mít výhodu a na trhu se postupně prosadit. Povolenky v zásadě fungují, jak mají. Jenže i jich se chytili spekulanti, kteří sice nic neprodukují, ale očekávají, že je některému producentovi draze prodají a výsledkem bude zisk. Povolenek je totiž jen omezené množství. K výše uvedeným faktorům si přidejte  například: německé rozhodnutí skončit s jadernými elektrárnami, což vedlo paradoxně i k vyššímu využívání uhlí, protože obnovitelé zdroje – hlavně vítr – nejsou zatím schopny pokrýt potřebu země. Dále uvažme chování a strategii Číny, kam většina světa přenesla špinavou výrobu (a emise). Minimálně pro Evropu je podstatné chování Ruska, největšího producenta zemního plynu. Přidejme kartel OPEC (ropa), dopravní společnosti (především námořní) a politické zájmy jednotlivých států. Vznikne natolik komplexní a komplikovaný systém, kde všechno ovlivňuje všechno a myslet si, že existuje kouzelný proutek, kterým mávneme, a zase bude vše v pořádku, je čirá naivita.

power-station-374097_640.jpg

   Platit za energie o desítky tisíc korun víc nikdo nechce. Přesto nás to čeká. Zkusme se na celou situaci podívat z jiné perspektivy. Vyšší cena za energie znamená – na straně spotřebitelů – nutnost s ní šetřit. Být dobrými hospodáři, neplýtvat, používat moderní technologie. Vyšší cena umožní energetickým společnostem více investovat do obnovitelných zdrojů za předpokladu, že to po nich politické reprezentace budou vyžadovat. A tady jsme u jádra pudla. Politici jsou všude na světě do určité míry populisty. Dělají především to, co jim zajistí znovuzvolení, tedy to, co chtějí jejich voliči. A my voliči, přiznejme si to, často upřednostňujeme teď a tady před vzdálenou budoucností. Proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že? Proto chvála EU a jejímu tolikrát posmívanému a kritizovanému Bruselu. Chvála za odvahu udělat něco pro budoucnost. Řeči o sebevraždě Evropy dlouhodobě neobstojí. Kritici Green Dealu namítají, že když bude Evropa na sebe přísná, nebude konkurenceschopná, život bude dražší a naše životní úroveň se sníží. To je do určité míry pravda. Krátkodobě. Jenže kdo by měl s nepříjemnou, ale tolik potřebnou změnou našeho chování k planetě začít, když ne nejbohatší kontinent? Ghana nebo Bangladéš?

windmill-6307058_640.jpg

   Energie budou do budoucna stále dražší – ty neobnovitelné. Slunce bude svítit ještě miliardy let. Vítr bude foukat stejně dlouho, moře se sice o něco ohřeje, ale nevyschne. Obnovitelné zdroje jsou naší šancí. Tím, že nějakou dobu budeme platit víc za současné špinavé zdroje, investujeme do budoucnosti našich dětí. Kdy, když ne teď? Kdo, když ne my?