Jdi na obsah Jdi na menu
 


Počítání do deseti

19. 4. 2019

Jiří Kos

Často vzpomínám na studentská léta a na lidi, se kterými jsem se při nich setkal – spolužáci, učitelé a také první lásky. lodka.jpgJednoho člověka si z té doby obzvlášť pamatuji. Jmenoval se stejně jako já Jiří, na svůj mladistvý věk měl na hlavě málo vlasů, takže mu všichni ve třídě říkali Táta. Nebylo to nejenom kvůli těm prořídlým vlasům, ale hlavně díky jeho klidné a vyrovnané povaze. Nikdy se neukvapoval s odpovědí na otázku, a když odpověděl, mělo to smysl, a hlavně nikoho neurážel. Dokázal poradit a z jeho chování vyzařoval zvláštní klid a pohoda. Jednou mi řekl: "Víš, i nevhodné slovo může druhému ublížit. Já vždycky počítám do deseti, než odpovím, a to i v případě, když mám velký vztek."
   Jeho slova mi připadají velice moudrá, obzvlášť nyní, když stárnu a nezvládám tento svět a chovaní některých lidí kolem mě. Nejsem zrovna dvakrát nadšený z uspěchanosti doby a z jejích nejistot. Zdá se mi, že je svět bez lásky, vzájemného pochopení a ochoty pomoci bližnímu natož cizímu člověku.  Všechno je postavené jen a jen na byznysu. Dokonce i lékař na pohotovosti pomůže jen, když mu člověk dopředu zaplatí.  Třebaže jsou lidé jiní, mnohem dravější a cílenější, nezaslouží si tvrdou a urážlivou odpověď. Chce to zachovat klid. A tak teď počítám do deseti, někdy do dvaceti, než něco řeknu. Už jednou jsem zbytečně urazil jednu ženu a dodnes mě to mrzí. Nenašli jsme už novou společnou cestu. Přátele člověk snadno ztratí, ale zpět je získává velice obtížně. Přitom bez přátel se žádný člověk neobejde.