Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jsme na dobré cestě a žádná zkratka neexistuje

15. 12. 2019

Lumír Šarman, 17. listopadu 2019

To, že se ten pátek večer v Praze odehrálo něco, na co dodnes vzpomínáme, jsem jako student druhého ročníku vysoké školy v Českých Budějovicích vůbec netušil. Podobně na tom byli i mí spolužáci.

   Měli jsme své vlastní starosti. Teprve v pondělí nám kamarádi z Prahy dovezli zprávy o demonstraci na Národní třídě a o tom, time-and-books.jpgjak brutálně se ke studentům zachovala veřejná bezpečnost, tehdejší policie. Pořád to ale bylo hodně vzdálené. Neuchopitelné. Neuvěřitelné. Tohle že se děje v té naší socialistické vlasti?
    Teprve když studenti z pražských vysokých škol přivezli videonahrávky demonstrace, přidali své vlastní zážitky a horké novinky, začali jsme chápat, o co jde. Studenti a divadla vstoupili do stávky. Přestali jsme chodit na přednášky i na cvičení.
    Nebyl jsem žádný revolucionář. Zpočátku jsem spíš jen koukal, co se děje. Život mě za mých do té doby prožitých 19 let konfrontoval s totalitou socialismu a vládou jedné strany každý den – vyrostl jsem v tom prostředí a považoval ho za normální. Byl jsem jako žába, která si nevšimne, že se voda kolem ní postupně ohřívá a nechá se nakonec uvařit. Ano, v dětství jsem se s rodiči mnohokrát stěhoval, protože otce jako proreformního člena KSČ vyloučili po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1969 ze strany a zažil společenský pád na „dno“. Z vedoucího v Jednotě na popeláře. Nicméně jako dítě tohle člověk opravdu příliš nevnímá – jsou to jen kulisy, ve kterých žije. Co na tom, že jednou je to Kamenice nad Lipou, potom okolí Jeseníku, následně Studená Loučka na Šumpersku, a nakonec Lomnice nad Lužnicí na jihu Čech. Teprve po tátově smrti (2003) jsem se dozvěděl, jak mu život ztěžovala STB (státní bezpečnost) a mnoho drobností se mi propojilo.
   Listopad 89, jak dnes nazýváme dny, ve kterých to prasklo, hliněný obr se sesypal a bez velkého odporu odevzdal žezlo novým a nezkušeným demokratům, byl v prvních týdnech pro mě samotného a mnoho mých vrstevníků velkým otevíráním očí. Člověk si stále a znovu klad otázku: Jak to? Jak to, že netušil, jak to, že s ním režim a všichni kolem hráli hru na slepou bábu, ve které někteří dobře znali realitu, ale zavazovali nám dětem a studentům oči, abychom nic nevěděli? Netušili, v čem žijeme. A pak se divili. Hodně se divili, kde že jsme to strávili dosavadní roky života. Že onen zbožštělý Sovětský svaz stál u kolébky většiny našich obtíží po roku 1945, že šlo o totalitní stát, který po většinu své historie nemilosrdně likvidoval vlastní občany rychleji, než umírali ve všech válkách, který vedl.
   To otvírání očí trvalo dlouho. Televize začala přinášet více a více informací o světě „tam“, za takzvanou železnou oponou, tedy na západ od nás. To samé dělaly postupně noviny. Mezi lidmi – a to bylo možná nejdůležitější, se šířily autentické zkušenosti, názory a hodně se diskutovalo. Vzpomínám na demonstrace na náměstí Přemysla Otakara v Budějovicích, kam jsme několikrát se spolužáky ze všech budějovických škol v zástupu šli. Ta atmosféra byla skvělá, společnost kvasila a výsledkem je to, co nazýváme současností.
   Třicet let od Sametové revoluce. Je to dostatečně dlouhá doba na to, aby se společnost proměnila? Aby zapomněla na padesát roků od Mnichova? Padesát roků ohýbání hřbetu? Padesát roků skrývání názorů před státní mocí, před sousedy, před spolupracovníky a možná dokonce před členy vlastní rodiny? Je třicet let dost na to, abychom si poradili se svobodou? A s její sestrou zodpovědností? Na tyhle otázky si každý odpoví po svém. Každý bychom si na ně měli poctivě odpovědět.
   Veřejnoprávní Český rozhlas letos zrealizoval projekt Rozdělení svobodou. Jednalo se o velmi reprezentativní sociologický průzkum naší společnosti. Hlavní otázkou průzkumu bylo, jak moc se společnosti od Listopadu rozdělila. Naposledy v minulé volbě prezidenta republiky se téma rozdělení na dva nesmiřitelné tábory skloňovalo velmi často. A jako vždy se takové černobílé vidění reality nepotkalo s výsledky – opravdovou realitou.
   Naše česká společnost je podle výzkumu výše uvedeného projektu totiž rozdělena nikoliv na dvě, ale na šest skupin – tříd. Tyto třídy se v něčem docela zásadně liší, ale naopak v něčem dobře shodnou. Pokud chcete sami sebe v rámci těchto tříd zařadit, jděte sem. O jaké třídy v současné době jde, ukazuje graf. Bližší informace o každé třídě i závěrečnou zprávu o výsledcích projektu, najdete zde.

tridy.jpg
    Pokud jde o hodnocení posledních třiceti let, uvádí souhrnná zpráva projektu Rozděleni svobodou toto: „česká veřejnost hodnotí vývoj tak, že v posledních třicet letech nejdeme úplně špatným směrem, ale zahodili jsme řadu šancí, které jsme měli. Pozitivní hodnocení převažuje u Zabezpečené střední třídy (65 %), Nastupující kosmopolitní třídy (67 %) a Třídy místních vazeb (54 %). U dalších převažuje negativní hodnocení, ať už mírné jako u Tradiční pracující třídy (52 %), nebo výraznější (Ohrožená třída 55 %, Strádající třída 62 %).   
    Když se ohlédnu zpátky, vidím devatenáctiletého kluka, který za 30 let dávno dospěl. Jenže naše nová demokracie má zatím za sebou jen třicet let. Podobně jako člověk ve třiceti, hodně věcí o životě ještě neví, i když už získala řadu zkušeností. Pokud měl pravdu německo-britský sociolog Ralf Dahrendorf, tak můžeme být optimisté. Podle něj totiž trvá 6 měsíců změnit politický systém, 6 let provést ekonomickou transformaci, ale 60 let změnit společnost. Osobně mi takhle úvaha dává smysl a těším se na dalších 30 let. Zkratky totiž v reálném životě nejsou a vše je potřeba si zasloužit. Odpracovat si to. I stát, ve kterém se dobře žije a platí v něm pro všechny stejná pravidla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář