Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pondělní ráno

5. 7. 2018

Jiří K o s, 24. dubna 2018

To ráno začalo stejně jako každé ve všední den. Vyšel jsem v těch našich vlcak.jpgkončinách z domu a spěchal na autobus po asfaltové cestě, protože tam v té naši zastrčené ulici nejsou ještě udělané chodníky. Asi v půli cesty se ke mně přidal pes - statný vlčák. Nejspíš po ránu utekl svému majiteli, běhal ulicemi, a začal mě - jak bývá ve věrnosti těchto zvířat vůči lidem zvykem – doprovázet.  Chvíli běžel přede mnou, chvíli za mnou, až jsme společně došli na zastávku autobusu. On suverénně, já spořádaně a se strachem, co kdyby na mě zničehonic se štěkotem vyjel. Jak můžu věřit cizímu psu...? Ale on se choval velice klidně a mírně. Na místě jsem všem přítomným vysvětlil, že to není můj miláček a začala diskuze, komu asi z Lomnice ten vlčák patři.
   Přijel autobus, řidič otevřel dveře a první, kdo nastoupil, byl právě ten pes. Rychle a zcela odvážně naskočil dovnitř, chodil uličkou a čmuchal pod sedačkami. Řidiči dalo práci ho dostat ven. Nechtěl dopravní prostředek opustit ani předními ani těmi druhými dveřmi. V autobusu se mu líbilo. Třeba chtěl jet na výlet. Jenže jaksi neměl peníze na jízdenku, A tak musel zpět do ulice.
   Autobus odjížděl, pes seděl na chodníku a smutně po něm koukal. A já si najednou uvědomil, že ten den začal trochu jinak, trochu zábavněji než bývá zvykem. A možná díky tomu příběhu jsem měl po ránu i lepší náladu.

Obrázek: Jakub Hałun - Own work, CC BY-SA 4.0