Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zážitek nesváteční, nýbrž všední

4. 2. 2016

Kateřina Orlová, 7. ledna 2016

Při návštěvě jednoho okresního města se potřebuji rychle zasytit a zahřát, je ráno něco po osmé hodině, a na to je asi nejlepší DéKáčko, člověku by se chtělo říct „staré dobré“, zkrátka taková spolehlivá česká rychlá občerstvovna. Hned jak otevřu dveře, vidím a cítím, že není něco v pořádku. Za pultem se otáčí, celá zarudlá, mladá paní prodavačka. Je jen jedna. Je jen jedna? Z jiných prodejen řetězce vím, že se přinejmenším ve špičce spolehlivě zaměstnají určitě tři prodavačky.
   Na zasycení a zahřátí nemám chuť v tuhle denní dobu jen já, zákazníků u stolků a ve frontě je víc. A za chvíli se celý obraz vyjeví v plném světle. Prodavačka si počne komusi stěžovat, že už je to takhle od září a neví, jak dlouho to ještě vydrží. Kolegyně odešly a nikdo jiný nemá zájem. Prý že když o zaměstnání někdo projeví zájem, brzy ho ztratí poté, co zjistí, že se musí vstávat na pátou a že se musí nedejbože v zaměstnání taky pracovat. Tedy dost pracovat. Často prý chodí zájemci o razítko na potvrzení na pracák, že se byli ptát na zaměstnání.
   Přitom práce nesmrdí. Jedna moje známá, z redakce propuštěná literární redaktorka dlouho na zaměstnání, do něhož by ji přijali (překvalifikovanost, přednost mužům kvůli nutnosti zvedat těžká břemena), nemohla narazit, ale nakonec ho sehnala v jiném prodejním řetězci a po mnoha a mnoha letech práce ve svém oboru vesele vaří kávu, vykládá zboží, nabízí oděvy a vůbec dělá, co je třeba.
   Z toho vidno, že nezaměstnanost je zkreslující ukazatel a že se za ním částečně schovává nepracovitost. Ono být zaměstnaný a chodit do práce může být něco jiného než prostě pracovat.