Jdi na obsah Jdi na menu
 


Domácí mazlíčci

14. 9. 2016

Kateřina Orlová, 12. srpna 2016

Kamarádce vběhla loni v létě pod auto srnka, která bohužel střet nepřežila. Zbylo však po ní srnče. Co s opuštěným mládětem? Vzít ho domů a vypiplat, zachránit mu holý život.
   Ve třetím patře městského dva plus jedna srnče jménem Andulka rostlo a prospívalo na mléku z lahve. Na podzim se naštěstí kamarádka s rodinou stěhovala do domku na vesnici. Andulka získala jakous takous volnost a pelíšek ve stodole.
   Jenomže volnost. Když přijedu do chaloupky na návštěvu, vítá mě srnka 1024px-white_tailed_deer.jpgspolu s pejskem. Chvíli všichni pochodíme po zahradě a do domu s námi vstupuje nejen pes, ale k mému údivu i srna Andula. A pak už se nepřestávám já neznalec divoké zvěře divit až do konce návštěvy. Kuchyň je pro Andulku důvěrně známé teritorium. Srnče nezapře svou mláděcí všetečnost. Tu vymete jeden kout, tam si poslouží sušeným chlebem připraveným na platu, onde zase strčí čumák do misky s psími granulemi, aby taky ochutnalo. Pobíhá a skotačí, zatímco my se věnujeme lidským činnostem. Když večeříme, odolává vychovaně stejně jako pes pokušení participovat.  Siestu trávíme na křeslech, kamarádka se uvelebí na gauči. Srna Andula vyskočí hop na gauč za paničkou, čumákem jí počechrá vlasy. Klopýtá a houpe se na nejistém povrchu, pak se taky uloží. Panuje klid a mír.
   Nastává čas loučení, je pozdě, všichni půjdou spát. Pes má pelech v domě, ale Andulka musí do stodoly (přece jenom není fyziologicky uzpůsobena k regulovanému vyměšování). Jenomže se jí nechce. Vadí jí tma, zima, nedostatek pohodlí? Nepochybně samota a vyloučení ze stáda. Přesto mne napadá, že občasná lidská touha po návratu k přírodě se všemi úskalími, odříkáním a nároky na fyzické přežití bývá asi jen dočasná (nepopírám příznivé a potřebné účinky těchto návratů!), protože i zvíře z lesa podlehne kouzlu lecčeho z toho, co si člověk pro svůj pohodlný život vymyslel.

Foto: Clay Heaton - prostřednictvím CC BY-SA 3.0,