Jdi na obsah Jdi na menu
 


Uprchlíci a my

7. 10. 2015

Lumír Šarman, 3. září 2015

Už dlouho to téma nosím v hlavě. Poslouchám a čtu zprávy, komentáře odborníků i neodborníků, naslouchám lidem ze svého okolí. Poté, co odezněla tak zvaná ekonomické krize, a zvykli jsme si na nevyzpytatelnost dnešního světa, kde se mění staré pořádky a nastupují nové, přišlo téma s velkým T. To téma jsou lidé, kteří ztratili své domovy nebo se je rozhodli opustit a hledat nové. Ti lidé nás trochu děsí. Je jich hodně, nemluví naší řečí, mají „divné“ zvyky – tedy pokud o jejich zvycích vůbec něco víme, že.

    Uprchlíci a my. My a uprchlíci. Máme všichni stejné právo na spokojený a camp.jpgbezpečný život? Tuším, že řadě lidí v odpovědi na tuto otázku vytane na mysli něco jako: „to ano, ale….“. Kdo někdy někam nebo před někým či před něčím prchal, tuší alespoň přibližně, jak se lidé ze Sýrie, Eritree, Libye, Afganistánu a dalších zemí asi cítí. Většinou spálili mosty a není pro ně cesty zpět. Proto to jejich odhodlání, proti kterému je žiletková bariéra, kterou postavili Maďaři na svých hranicích se Srbskem, nic.

   Moudří lidé nám připomínají, že jsme – tedy naši krajané – také kdysi byli uprchlíky. Komenský utíkal s ostatními bratry protestantské víry po Bílé hoře, utíkalo se do Ameriky, před Hitlerem, po válce se Československo rozhodlo vyhnat víc jak milion (!) lidí převážně německé národnosti ze svého území, víc jak sto tisíc lidí uteklo před komunisty po roce 1948 a 1968. Z naší země uprchlo nebo bylo vyhnáno velké množství lidí a ty někdo jinde přijal a umožnil jim žít dál. Proč teď tedy tak nevraživě sledujeme stovky běženců a tleskáme našim populistům, kteří říkají: „žádné kvóty, přijmeme jen něco přes tisíc uprchlíků za rok“? Proč tiše souhlasíme s extrémisty všeho druhu, kteří nabízejí radikální řešení? Obávám se, že tuším proč: nepamatujeme si, nechceme přijít o své pohodlí, ale hlavně bojíme se! Nafukujeme strašáky velké jako mrakodrapy a pouštíme je k nebi, stejně jako pračlověk, když při bouřce hřmělo, protože nevěděl, co to znamená, a bál se hněvu bohů.

   Hlavním motorem strachu byla, je a bude naše nevědomost – ignorance. Neznáme osudy uprchlíků, jejich motivaci k útěku, neznáme jejich víru, zvyky. Neznáme souvislosti, které hýbou naší planetou. Třeba ty ekonomické a demografické (Evropané stárnou a bez přílivu nové pracovní síly se to brzy negativně projeví na životní úrovni). Kdybychom toho víc věděli, dívali bychom se na naše planetární spoluobčany jinak.

   Migraci velkých množství lidí nelze dost dobře zastavit pouhým stavěním bariér. Bude lepší, když – stejně jako rychlé oteplování našeho klimatu – vezmeme jako fakt, že k nám postupně budou přicházet lidé, které jsme tu dříve nevídali. Nevolám to otevřené náruči bez podmínek, jen se přimlouvám za větší vstřícnost, historickou paměť a prozíravost do budoucna.

   Pokud vás toto téma zajímá, napište nebo pošlete svůj příspěvek. Můžete se také podívat na fotoreportáž organizace Člověk v tísni nazvanou "Cesta uprchlíků Makedonií a Srbskem". Více informací najdete také na stránce "Migrace" stejné organizace. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář