Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smíšené pocity aneb pořád ti migranti

8. 11. 2015

Lumír Šarman 15. října 2015

Počasí se mění, pozdní léto přešlo do raného podzimu, den se rychle zkracuje, teploty klesají. Hodně změn. Jedna věc se však nemění – je to téma. Téma migrace a migrantů. Většina lidí kolem je jím už unavená a já docela taky. A tak jsem rád, že se občas v moři zjednodušování a přihlouplého populismu vynoří nové pohledy a informace. Pomáhají mi totiž nevytěsňovat z mysli to, co vytěsněno být nemá a nemůže.
   Mám smíšené pocity. Dozvídám se pořád víc o kořenech celé migrační 800px-apamea_18_-_human_head.jpgkrize. Hlavně o Sýrii. O tom, jak je tam situace komplikovaná a nikdo vlastně neví, jak jí řešit. Dozvídám se víc o postojích obyvatel České republiky a je mi smutno, protože většina tu nechce žádné uprchlíky. Je mi na nic z postojů našich vrcholných politiků. Bohužel to jejich označení „vrcholní“ popisuje jen výšku postavení na mocenské pyramidě a ne to, jak vyzrálí ti lidé jsou. Je mi k vzteku z toho, jakou ostudu si v Evropě vyrábíme. Peníze z EU fondů bereme po hrstech, ale když nás EU žádá, abychom přijali zlomeček odpovědnosti za krizi, kterou Evropa díky přílivu utečenců zažívá, hrozíme odvoláním k evropskému soudu. Připomíná mi to chování chudého příbuzného, která je rád, když mu pomůžu v nouzi, ale nechce se znát k tomu, aby mi to pomoc vrátil, když zase já potřebuji. Mám radost, že jsou média a lidé, kteří jsou jiní. Mentálně se ještě nescvrkli, nerozklepali zimou strachu z neznámého, oči jim nezrudly náckovským vztekem. Cítí svou odpovědnost za svět, ve kterém žijí.
    Poslední vydání týdeníku Respekt přineslo několik zajímavých materiálů. Například reportáž o únavě Německa ze stovek tisíc svých dočasně nových obyvatel. Tématu uprchlíků se částečně týká i rozhovor se spisovatelem Jáchymem Topolem. Obsahuje i tuto otázku: „ Proč se tedy česká veřejnost teď tak strašně bojí dalších cizinců?“ Spisovatel odpovídá takto: „Já na jednu stranu jako stárnoucí bílej samec úplně rozumím panu Zemanovi, panu Babišovi, panu Klausovi, že jako stárnoucí bílí samci se děsně bojíme těch miliónů nadupanej arabskejch a afrikánskejch hřebců, který přijdou, všechno nám snědí….“ A o chvíli později dodává: „Vůdce by měl uklidnit, projevit velkorysost a říct: „Propána, buďme dospělí, o těch pár tisíc lidí se tady postaráme.“ Nakonec Topol dodává: „ Teď budu patetickej, ale my nemůžeme uprchlíky, kteří přistanou na letišti Václava Havla ze Srí Lanky nebo Sierry Leone a mají ještě čerstvý stopy po mučení, posílat zpátky.“
   Historik Michal Frankl se také v posledních čísle Respektu podíval do historie a je to pohled zahanbující pro každého, kdo si říká slušný člověk. Doporučuji Vám jeho text „Zavřené hranice“. Je otřesné dívat se do minulosti a vidět, že v době, kdy se Hitler roztahoval v našich sousedních státech a lidé odsud utíkali, demokratické Československo se chovalo velmi podobně jako dnes Česká republika s tím rozdílem, že pro tehdejší prchající to byl často rozsudek smrti, protože podobný přístup měly i jiné státy.
   Mám smíšené pocity z nás, z toho jací jsme byli a jsme. Jak rádi přijímáme, ale obtížněji dáváme. Jak přijímáme jen to, co důvěrně známe, tolerujeme to, co už známe méně, ale dlouho to potkáváme a jak nemilosrdně a hloupě podepisujeme rozsudky na tím, co neznáme a nechápeme. Přeji nám, abychom se nikdy nedostali právě do takové situace, kdy budeme neznámí my a budeme potřebovat přijetí. Mám smíšené pocity…

PS: Pokud vás to zajímá, přečtěte si o výsledcích exkluzivního průzkumu, který proběhl mezi syrskými uprchlíky v Německu. Budete překvapeni.

P.PS: Pokud pořád nevěříte, že se české orgány chovají k uprchlíkům nejenom v rozporu s elementární slušností, ale i s mezinárodními úmluvami, přečtete si, co zjistila ombudsmanka Marie Šabatová. Budete opět – tentokrát asi velmi nemile – překvapení.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář