Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nakupuji v sekáčích a nestydím se za to

29. 1. 2015

Zuzka Orlová, 29. ledna 2015

Jdu po Lanovce, když si všimnu dvou slečen, které s plnými taškami nového oblečení zrovna vyšly z Háemka. Jedna druhé tovarna_na_hracky_v_cine.jpghlasitě vypráví o tom, jak je hrozné, že na brigádě dostává jenom 50 korun na hodinu, i když lítá od stolu ke stolu a po směně vždycky padne únavou. Celý výjev je trochu komický. Slečna asi neví, že dělnice z Bangladéše, která pro ni ušila právě koupenou sukni, si ze svého nízkého platu nezajistí ani základní životní potřeby.
    Je to kvůli přístupu. „No a co, je mi jedno, jak se mají lidé na druhé straně světa, hlavně že já jsem hezká!“ Nebo se prostě jen moc mluví o tom, jestli se má nebo nemá jíst maso a lidská práva už vyšla z módy?
    Oblečení, které každý den nosíme, pro nás šili dělníci ze zemí Asie, zejména Indie, Bangladéše a Kambodže. Stěhuje se tam stále více a více textilních továren – proč zrovna tam? Levná pracovní síla. Dělníci nejen že pracují v otřesných podmínkách, dostávají minimální mzdu, která je hluboko pod hranicí důstojné mzdy (která se neurčuje podle „normální“ výše v regionu, což se často plete, ale podle toho, zda se z ní člověk a jeho rodina uživí), musí navíc často pracovat (a s nimi i jejich děti) i 16 hodin denně, aby si zajistili základní životní potřeby. Pod výhružkou vyhazovu (protože nemají řádné pracovní smlouvy) navíc nemohou vstupovat do odborů a přicházejí tak o šanci se svou situací něco udělat. Je to složitý kruh, kdy vlády jednotlivých států nemají odvahu zpřísnit pravidla hry na trhu práce a zákonem nastavit minimální mzdu, aby se rovnala důstojné. Jejich ekonomika často stojí na vývozu textilu a nadnárodní korporace by pravděpodobně továrny přestěhovaly jinam, někam kde by byla práce ještě levnější a ochrana práce ještě menší. Módní značky zase tlačí na dodavatele, požadují velké zakázky za krátkou dobu za co nejmenší cenu. O zjevném porušování lidských práv obě strany ví a mluví, nikdo ale není schopen přijmout odpovědnost a podniknout kroky, které by situaci opravdu změnily. Nelze ale také pominout vinu nás konzumentů, zákazníků, protože jsme to my, kdo požaduje co nejlevnější oblečení, jsme to my, kdo se nezajímá o kvalitu a příběh výrobku a každý den ve velkých firmách utrácíme spoustu peněz, které ale padají do kapsy šéfům těchto obchodů a jen malý zlomek doputuje k těm, kdo stojí na samém konci potravního řetězce. Pár příkladů - ze tří stovek, které zaplatíme za nové tričko, zůstane 180 korun značce, ale dělník, který fakticky tričko ušil, dostane jen 3 koruny. A když obchod vyhlásí akci 2 + 1 zdarma, dělníci pro nás právě vyrábí ty třetí kalhoty zadarmo, aniž by za ně něco dostali. Nemají ale na výběr, potřebují si místo udržet, málo peněz je přece jenom lepší než žádné.

JAK POZNÁM „SPRÁVNOU“ ZNAČKU?

Najít opravdu „férovou značku“ je téměř nemožné, protože neexistuje žádná „nálepka“ nebo celosvětově platný certifikát, který by firmy dostávaly za jejich férové zacházení s dělníky z továren (jako je tomu například u na zvířatech netestovaných kosmetických výrobků, které získávají certifikát HCS).
   Různé nevládní organizace (v Čechách to je například organizace NaZemi) pravidelně provádějí výzkumy a sestavují „žebříčky“. NaZemi v březnu zveřejnila zjednodušený žebříček nejznámějších značek podle toho, jak férově podnikají. Rychlá ukázka: společnosti Orsay, Pimkie nebo Esprit v podstatě nedělají vůbec nic, aby situace zlepšily, C&A nebo Nike o tom sice mluví, ale také nic nedělají, Adidas a H&M zmiňují vlastní aktivity, výsledky jsou ale zatím nepřesvědčivé, a „nejlépe“ z výzkumu vyšly značky Mark&Spencer nebo například Tchibo, které na zvyšování mezd pracují, přesto jsou jejich aktivity nedostatečné. Organizace FairWearFoundation zase stále aktualizuje svůj seznam firem a dává jim „body“ za počet splněných podmínek důstojného pracovního standartu, do kterých například patří vztah zaměstnance a dělníka, legální pracovní smlouva, žádná dětská práce, pevná pracovní doba, důstojná mzda a zdravé pracovní podmínky. Nutno však dodat, že těžko v tomto seznamu najdeme nějakou značku, kterou bychom zároveň našli i v Českých Budějovicích. Obecně totiž platí, že férovost něco stojí…

JAK TEDY MŮŽU POMOCI?

Základ je nepodporovat velké světové oděvní firmy, ale naopak, tlačit na ně a požadovat, aby přijaly odpovědnost. Možností je plno – poslat firmě dopis, napsat na jejich FB stránku o tom, že víme o podmínkách, při kterých vzniká jejich oblečení a ztrácíme chuť u nich nakupovat, podepisovat petice, podporovat nevládní organizace, které se tomuto tématu věnují, sledovat aktuální dění a diskutovat. Je těžké vystoupit z bludného kruhu západním konzumním člověkem zbožněného Nakupování, ale existují i alternativy, jak nakupovat, ale přitom nepodporovat velké firmy, které nepochybně porušují lidská práva. Vedle butiků, u kterých je jistota, že nabízené oblečení vyrábí v místních nebo evropských továrnách, si můžeš nechat ušít nové a zcela originální oblečení u švadlen. Nejjednodušší a určitě nejlevnější cesta je ale kupovat oblečení z druhé ruky – už použité oblečení. Jednak je spousta e-shopů (jako je Aukro.cz, Ebay.com nebo Vinted.cz) a vedle obrovských přeplněných nákupních center i v Budějovicích najdeš spoustu skvělých Second handů – sekáčů. Předsudky stranou – je to levné, často najdeš super kousky od všech různých značek a při nákupu máš navíc dobrý pocit, že jsi podpořil boj za lidská práva – nebo jsi alespoň minimálně neposílil jejich porušování.
   Největší vinu možná opravdu mají velké módní značky, nicméně my jsme ti, kteří jim dáváme své peníze a tím hlasujeme pro jejich nemorální obchodní strategii. A ta očividně funguje. Nebuďme otrokáři, nedělejme si z dělníků z Indie, Kambodže a Bangladéše své nevolníky.  

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář