Jdi na obsah Jdi na menu
 


Lomnická fontána

11. 11. 2014

Kateřina Orlová, 20. října 2014

Jsem vděčná za nový vodní prvek v Lomnici – fontánu na hlavním náměstí.
Za její existenci patří nesporný dík všem, kteří se podíleli na historii jejího vzniku, od prvotního návrhu rekonstrukce náměstí přes trpělivé přečkání nedostatku financí až po konečné provedení.
Chci se však soustředit na přítomnou, nekonečně tryskající vodu, symbolizující svým čistým a jiskřivým sloupcem zdroj a proud života, připadá mi, že snad i jeho věčnost. Při pohledu na fontánu, připomínku pramene, pookřávám.
   Přeju všem, aby na lomnickou fontánu na náměstí nehleděli se škarohlídstvím. Žijeme v kraji vody, tak proč si to nepřipomínat řízeným a kultivovaným vodotryskem. Zvlášť když většina rybníčků přímo v obci byla zasypána a vysušena. Nepotřebujeme kašnu, jež tradičně sloužila jako nádrž na vodu pro obyvatele, ale ryze estetický a ozdobný prvek, byť skromný, slouží prostředí, v němž žijeme, slouží našim smyslům a emocím a v horkém létě i termoregulaci. 
Lidé se okrasnou vodou obklopují již dlouhá tisíciletí. Vodotrysky, bazénky a jezírka byly v antických vilách a domech samozřejmostí.
   Maně mne při každém pohledu na fontánu napadá potřeba pokory před vodou a před vším, co je nám ve své každodennosti sice samozřejmé, ale co zasluhuje neustálou úctu a děkování. Protože především voda je v současnosti na planetě v krizi. Není vyloučeno, že v bolestném chaosu arabské části světa nejde ve skutečnosti o náboženské rozepře, ideologický fanatismus, že nejde tolik o nevyspělost národů a ani tolik o naftu, která je prostředkem k pohodlí, nikoli však podmínkou života. Je možné, že jádrem konfliktu je úzkost z vysychání země. (Ostatně víme, že k vodě musíme mít úctu i v případech, kdy je jí moc.)
   Geniální a těžké filmové podobenství Maďara Bélly Tarra Turínský kůň, film, který vznikl v roce 2011 (vedle dalších dvou sumarizujících filmů Melancholie a Strom života, patrně podnícených vědomím, že lidstvo stojí na rozcestí), obsahuje krom existenciálních rovin obraz zániku existence, jež končí tím, že vyschla studna. Nikdy nezapomenu závěrečný pohled na tváře dvou lidí, kteří sedí u stolu nad poslední syrovou bramborou, tváře svěšené, nosy se jim špičatí, úzkost a absolutní bezmocnost v nich a kolem nich by se dala krájet. Protože zůstali na Zemi bez vody.
   A tak jsem ráda, že mi lomnická fontána každodenně připomíná, že jsem šťastlivec, který žije v přepychu dostatku (zatím) vody a všeho ostatního, co je k životu potřeba. (A taky patřím v tomto ohledu k těm šťastným, kteří při každém pohledu z okna mají ten symbolický koloběh vody před očima.)
 

 

 

Miniaplikace

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář