Jdi na obsah Jdi na menu
 


Listopadové výročí, z ostudy kabát

28. 11. 2014

 a zoufale chybějící morální vůdce

Lumír Šarman, 17. listopadu 2014

Před dvaceti pěti lety jsem si to skoro ani nedovedl představit, když jsem jako student druhého ročníku vysoké školy přispěl svou nepatrnou částí ke studentské stávce na protest proti událostem z pražské Národní třídy. Nedovedl jsem si představit – nepřemýšlel jsem o tom, co bude za dvacet pět let. Vždyť mi bylo sotva dvacet a v takovém věku je čtyřicítka málem jako smrt.
   Uplynulo čtvrt století. Komunistická strana už není vedoucí silou a ze zdí na nás neshlížejí plakáty hlásající, že se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Lidé se nebojí kritizovat své politické představitele, jezdíme do zahraničí, aniž by nám to předtím někdo schválil a můžeme dělat spoustu dalšího, co před Listopadem nešlo. Umřela RVHP i Varšavská smlouva a nikdo soudný je neoplakává. Z bývalých sovětských satelitů se staly sebevědomé demokracie. Mnoho věcí se nepodařilo – staly se poprvé a tudíž je nikdo neuměl. Hodně záležitostí utrpělo díky nevyzrálosti nově se rodící demokratické společnosti. Kdo si ale udělá poctivou inventuru: Má dáti a Dal, měl by se dopočítat ke kladnému výsledku pro celek a zejména pro budoucnost naší země a našich dětí.
   Můj otec v devadesátých letech minulého století říkával, že na to, aby se to u nás dalo zase dohromady, budou potřeba minimálně dvě generace. Jednu máme už skoro za sebou – tu mojí, a tak, podle jeho odhadu, ještě jedna zbývá. Jsme v poločase, v polovině cesty a bylo by velkou chybou přestat kráčet a sednout si otráveně vedle cesty. Zkratky totiž nejsou. Nikde.
   Je smutné, že se současný prezident Zeman před tak významným výročím, jakým je dvacet pět let od roku 1989, rozhodl činit kroky, které jsou nejenom těžko pochopitelné, ale hlavně v příkrém rozporu s hodnotami, za které se tenkrát většina obyvatel Československa postavila. Vůbec se nedivím razantnímu odmítnutí jeho přítomnosti na odhalení pamětní desky na pražském Albertově dnes odpoledne. Štve mě, jakou ostudu svým chováním a necitlivostí vůči morálním zásadám způsobuje tento zjevně nemocný pán naší zemi v zahraničí. Co si asi mysleli prezidenti Polska, Německa, Slovenska a Maďarska, když na jejich hostitele pískali vlastní lidé? Myslím, že jim bylo jasné, o co tady jde.
   Naší zemi chybí v současnosti jednoznačný morální vůdce, který by nám připomínal, že ekonomické zájmy nelze stavět před morální zásady, že kdysi jsme potřebovali, aby se za nás svět postavil a proto bychom se sami teď měli stavět za ty, kteří o svou svobodu stále ještě bojují. Mrzí mě, jak špatného máme prezidenta. Klaní se Číně, leze do zadku Rusku a z rádia vypouští taková slova, až to zaráží.  Na druhou stranu vím, že to není na vždycky a horší už to být nemůže.
   V listopadu 1989 jsme byli možná víc optimističtí, než odpovídalo situaci. Chtěli jsme přeskočit to, co jiné demokracie budovaly dlouhé desítky let. Teď je nám z toho místy smutno, místy veselo. Můžeme se však naprosto svobodně rozhodnout, co s tím uděláme. A to je nade vše.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář