Jdi na obsah Jdi na menu
 


Všichni chceme být vítězové

28. 11. 2013

Lumír Šarman, 19. listopadu, Bratislava, Slovensko

Položili jste si někdy otázku, proč se tolik lidí zajímá o sport, ve kterém zástupci naší země pravidelně sahají po metě nejvyšší? Proč tolik lidí zažívá okamžiky euforie, když naši vyhrají? Proč jsou naše pocity hrdosti ještě silnější, pokud jde o sporty všeobecně rozšířené, tedy populární? Když český tým zaboduje na mistrovství světa, otřásají se domovy, hospody i náměstí. Když vyhraje Sáblíková nebo dá Jágr gól, řeknou si jejich příznivci: „jo!“ a udělají rukou gesto stvrzující vítězství nebo si nalejí slavností skleničku.
    Minulou neděli obhájili čeští tenisté loňský titul v nejslavnější mužské týmové tenisové dc.jpgsoutěži – v Davisově poháru. Bylo to teprve druhé vítězství Česka a třetí Československa (1980) v historii soutěže, která začala už v roce 1899 a zprvu se hrála jen jako utkání mezi Spojenými státy americkými a Británií.
   Mám hypotézu. Každý chceme patřit do vítězného týmu. Rádi bychom žili v rodině, která je pro ostatní alespoň maličko vzorem, ve městě, na které můžeme být pyšní, v kraji který vyniká mezi ostatními. V situaci, kdy hodně, ale hodně těžko hledáme důvody k tomu, abychom cítili hlubokou sounáležitost se státem, ve kterém žijeme, a my si tedy nemůžeme uspokojit tuhle základní potřebu někam opravdu patřit, nabízí úspěšní sportovci alespoň na chvíli nebo v určité oblasti to, co nám naše politické reprezentace tak zoufale dlouho nabídnout nedokážou. Pocit, že jsme (alespoň na chvíli) nejlepší na světě, i když je nás jenom pár milionů…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář