Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání, na které nikdy nezapomenu

26. 9. 2013

 Lumír Šarman, 17. září 2013

Minulý týden jsem měl práci v Kladně. Cestoval jsem den předem, aby mě ráno nic nepřekvapilo. Času jsem měl docela dost, všechny úkoly hotové a tak, když se pár kilometrů před cílem objevila u silnice směrovka Lidice, řekl jsem si, že odbočím.
   O Lidicích vím především díky tragédii, která se tu odehrála v červnu 1943. Už jsem o ní letos na těchto stránkách psal. Po válce vznikla z rozhodnutí vlády Československa na místě staré, nacisty se zemí srovnané, vesnice nová. Když se na současné Lidice podíváte z výšky, uvidíte příjemný obrázek uspořádaných ulic a rodinných domků, které jsou jeden jako druhý. Hlavní třída obce nese jméno podle tragického data likvidace její předchůdkyně – 10. června 1943, ostatní ulice mají také spojitost s tragédií a Druhou světovou válkou.
   Auto jsem nechal před Lidickou galerií a po hlavní třídě došel až na druhý konec vesnice do míst, kde se nachází památník starých Lidic. Celou cestu jsem měl zvláštní pocity. Možná to bylo tím, že se všechno co o Lidicích vím, spojovalo s realitou, možná tím, že tahle obec opravdu vyzařuje zvláštní energii. Kdybych jí měl charakterizovat, tak bych asi použil slova jako smutná, melancholická nebo zádumčivá.
   

lidice.jpg

   Pomalu jsem scházel do dolní části památníku a najednou jsem je uviděl. Lidické děti, které zahynuly v plynových komorách. V životní velikosti, v počtu osmdesáti dvou, stojí pohromadě, ale každé má ve tváři něco jiného. Většina jakoby nemohla uvěřit, co se to s nimi stalo. Monumentální dílo akademické sochařky Marie Uchytilové má obrovskou sílu. Umělkyně na něm pracovala skoro dvacet let a každé dítě vytvořila podle jeho skutečné podoby. 
   Stál jsem před lidickými dětmi a do očí mi vstoupily slzy. Klekl jsem a vzdal jim čest…