Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čarodějnice v Lomnici

26. 4. 2013

Jiří Kos, 26. dubna 2013

   Blíží se konec dubna a s ním den, kdy oslaví svůj svátek všechny čarodějnice, čarodějové apalenicarodejnic.jpg skřeti na celém světě. Filipojakubská noc je podle proroků magický čas a tak není divu, že se na mnoha místech po celé České republice rozhoří ohně a lidé okolo nich se baví. V Lomnici tento zvyk hluboce zakořenil, ale hledejme raději jeho prvopočátky, protože jsou „Čarodějnice“ a „Čarodějnice“. Je velký rozdíl prožívat Filipojakubskou noc jako dítě a jako dospělý. Navíc my starší můžeme srovnávat současné oslavy s těmi, které se děly v minulém století.
    Vzpomínky ze sedmdesátých a osmdesátých let mě přesvědčují o tom, že děti a mládež „Čarodějnice“ prožívali nějak živelněji a spontánněji a asi proto, že si všechno sami organizovali a chystali. Od přípravy vatry až po její slavnostní podpálení. Už čtrnáct dní před začátkem magické noci se chlapci scházeli na hřišti a plánovali, z jakých míst odvezou hromady dřeva. Dojednali si pana Kročáka st., který jim traktorem všechno palivo převezl na skládku ke starému hřbitovu. Z místní STS – to znamená z místa, kde je dnes sběrný dvůr, se odválely staré pneumatiky, které tvořily základ příští hranice.  A do hranice přišlo všechno – všechno co hořelo – a to by se asi páni ekologové moc divili, co se tenkrát spálilo. A vatra na skládce bezpečně hořela dlouho do noci a ráno ještě doutnala.
   Zábava toho večera byla také jiná. Chlapci i dívky si přinesli k hořící vatře různé louče a stará košťata, které pak zapálili a házeli na louce do vzduchu, aby vytvořili ten správný efekt slavnostního večera. Přitom se mazali blátem ze Zlaté stoky a také krémem na boty. Dívky to odnesly nejvíc. Domů se vraceli všichni hnědí jako černoši.
   I já každoročně dostal od svého dědy staré ometené koště. Bylo podomácku zhotovené z olšinových větví a podobalo se tomu, na kterém dřív létaly čarodějnice. Pamatuji, si jak mi ho jedna spolužačka záviděla a já jí chtěl udělat radost a tak jsem sebral ze dvora druhé koště a dal jí ho. Společně jsme je večer u vatry zapálili a házeli do vzduchu. Z košťat nakonec zbyl jen vázací drát. Jenže to druhé koště bylo úplně nové, a když se po něm můj děda druhý den sháněl, bylo zle. Odnesl jsem si tenkrát pořádný výprask. Ale stálo to za to. Spolužačka mi za ten dar dala pusu.
   Teď se stala z oslav „Čarodějnic“ jenom placená podívaná, na kterou je potřeba nalákat na louku u fary co nejvíc návštěvníků a prodat přitom hektolitry pití a tuny jídla. Tradice postupně vymizela, duch ztratil své původní hodnoty a bez placených pozlátek se lidé asi nedokáží bavit. Proto upřímně a bez nadsázky – já bych stoprocentně vyměnil pivo a klobásku za další nevinnou pusu…
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář