Jdi na obsah Jdi na menu
 


To byla, pánové, jízda!

3. 1. 2013

Jiří Kos, 28. prosince 2012

   Pan Veverka oslavil „kristova léta“ a jako dárek dostal od manželky Kláry úplně nový bicykl. made_me_feel_like_a_outlaw.jpgTento dárek ho ale vůbec nepotěšil. Už jako dítě měl totiž z kola panický strach, proto se na něm nenaučil jezdit. Nedokázal pochopit, jak lze na dvou sériově napojených kolech v železném rámu udržet rovnováhu a ještě k tomu šlapat, aby to jelo. Každému raději vykládal, že si všude lehce dojde po svých a že chůze je v podstatě velice zdravý sport. Proto kolo zůstalo stát v rohu garáže a sedal na něj prach.
   Jenomže jednoho dne pan Veverka naboural své auto a díky tomu přišel i o řidičský průkaz, proto začal vážně přemýšlet jakým způsobem překonat tři kilometry, které dělily jeho domov od zaměstnání. A napadlo ho kolo. Bláznivý nápad, ale jediný dostupný. A Klára ho přesvědčovala slovy: „Chce to jenom trochu té odvahy a uvidíš, že to půjde. Jízdou na bicyklu ušetříš čas i peníze.“
   Pan Veverka vyvedl z garáže kolo a očistil ho od špíny. Potom napumpoval vzduchem prázdné duše a zkoumal, jak na ten pekelný stroj nasednout. A najednou u něj byla manželka ve sportovním úboru a s píšťalkou v ústech, a že mu bude dělat instruktora. Uchopila kolo za řídítka, odrazila se, přehodila nohu přes štángli, ukázkově nasedla a už frčela po cestě ke sloupu a hned nazpět. Dělala přitom různé piruety, jak si byla svým jezdeckým uměním jistá. „Viděls? Nic to není. Jenom se dobře odpíchnout a potom šlapat a šlapat a hlavně držet rovnováhu – to je důležité.“
   Pan Veverka přikývl na souhlas a udělal všechno přesně podle předvedeného postupu, jenom s tím rozdílem, skončil po metru jízdy na zemi. Když se skácel na asfaltku již po páté, změnila instruktorka Klára taktiku. Podržela kolo, přikázala mu, aby na něj nasednul, potom ho parádně odstrčila a on kupodivu jel. Trochu se mu přitom třásla řídítka, jak hledal tu správnou rovnováhu, ale jelo to a docela samo. Jak by ne, když byla cesta z kopce.
   800px-local_tomatoes.jpgPan Veverka nevěděl, čím má brzdit a tak přestal šlapat a samospádem pádil ulicí a cinkal přitom na zvonek, aby se mu všichni přítomní raději uhnuli z cesty. Následovala pravotočivá zatáčka, on ji jaksi nezvládl a vletěl přímo do stánku místního vietnamského obchodníka. Profrčel těsně kolem pultu, věšáky s dámským oblečením se přitom zatřásly a popadaly na strany, ale pan Veverka odtud vítězně vyjel a pokračoval po cestě ověnčený několika hadříky jako nějakými prapory. A mířil rovnou přes parkoviště k malému obchůdku s ovocem a zeleninou, u kterého skládal řidič z náklaďáku bedýnky s rajčaty. Pan Veverka opět cinkal a křičel na něho, aby utekl od auta. Řidič ho uslyšel v posledním okamžiku a rychle odkládal plné bedýnky stranou, aby neměl z rajčat kečup. Jenže pan Veverka znovu nezvládl dopravní situaci, vrazil koncem řídítek do muže, když odnášel tu poslední bedýnku a dál pokračoval s rajčetem v ústech až na konec ulice. Konečná byla až u obchodu se zlatnictvím. S křikem totiž vlétnul do výlohy, ta se celá vysypala a on při spuštěném alarmu skončil na zbořeném pultíku mezi zlatými náramky, stříbrnými přívěsky, náušnicemi s drahokamy a různými hodinkami.
   Manželka Klára, která pronásledovala manžela v lehkém běhu, okamžitě zasprintovala, 800px-tasbih_of_silver.jpgvyděšeně vběhla do rozbitého skla a přitom volala: „Šmankote! To je neštěstí! Tobě teče krev! Ihned volám záchranku.“ Nemohla vědět, že ta červená tekutina na tváři není krev, ale rozmašírovaná rajčata.
   Během půlhodiny pana Veverku odvezla sanitka do nemocnice, kde mu lékaři udělali několik vyšetření, při kterých zjistili, že je v naprostém pořádku. Pan Veverka opouštěl nemocniční objekt s dobrým pocitem. Jezdit na kole se sice nenaučil, ale zato jsem měl v kapse u bundy zlatý přívěšek, dva prsteny s drahými kameny a dokonce troje náramkové hodinky.