Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sporné téma euthanasie

16. 9. 2012

Kateřina Orlová, 16. září 2012

Člověk má schopnost rozhodovat o životě a smrti, má-li však na to právo, to zůstane navždy přinejmenším sporné. Lidé se vzájemně zabíjejí nejen v sebeobraně od nepaměti, ale morální pravidla většiny kultur to zapovídají a považují to za těžký zločin. Teprve s materiálním pokrokem a ohromným rozvojem svobody začal člověk uvažovat o tom, že některé z činů, které dělal jako zapovězené, uzákoní jako ty, na které má člověk právo. Příkladem budiž umělé potraty. Přes zjevnou rozporuplnost není třeba pochybovat o tom, že primárním motivem k legalizaci potratů je paradoxně snaha o ochranu, protože je zcela jasné, že pokoutní zákrok je nesrovnatelně rizikovější než ten technicky dokonalý.
   Patrně i myšlenka euthanasie vznikla v hlavách těch, kteří viděli trpět své blízké před branou smrti a chtěli je utrpení zbavit. Nebo to byl především nápad právě těch umírajících, kteří své zdravé okolí inspirovali? Poslední dobou se setkávám s tím, že se média ptají konkrétních jednotlivců, jak se staví k euthanasii. Překvapuje mě, že je většina pro, i když s určitými omezeními. V některých zemích je euthanasie povolená a praktikovaná a je jasné, že pravidla jsou nepochybně velmi přísná. Nicméně mi připadá, že ptát se zdravých lidí plných síly je přece jen hodně akademické. Kdo ví, jaké by byly odpovědi lidí letitých a starých. Připadá mi, že rozhodovat o otázkách smrti svých bližních, když jsem na vrcholu sil, je trochu pyšné.
Nemůžeme však mluvit ani o prožitcích umírajícího, protože jsme ještě nikdy neumírali. Můžeme o tom mluvit jen v souvislosti se zkušenostmi, které máme s umíráním druhých. Umírající sám mnohdy ví, že se blíží jeho konec, a podle potřeby to může nevědomě ovlivnit. Dlouhodobě nemocný a umírající člověk přestává před svým koncem jíst a pít a paliativní medicína mu odchod neztěžuje umělou dodávkou živin. Umírající, který se již částí svého já přesouvá za hranici našeho světa, si sám nevědomě rozhoduje o tom, kdy odejde navždy. 
Euthanasie je bohužel aktuální v souvislosti s technickým stavem medicíny, jež umožňuje „přežívat“ téměř každému, a taky možná v souvislosti s tím vlastně vznikla. Zachraňovat je naší prvořadou povinností, otázkou je, zda se v mnoha případech nejedná o „znásilňování života“, kdy se život mění v přežívání. Tím se však znovu roztáčí spirála otázek kolem života a smrti a kolem toho, do jaké míry je člověk kompetentní s nimi manipulovat.
   Sama jsem v zásadě proti jakékoli formě usmrcování člověka člověkem. I když je euthanasie obhajována jako „právo na důstojnou smrt“ a jako právo, o němž si rozhodne s jistotou každý sám za sebe, ani tyto argumenty nejsou absolutní. Důstojnost umírání si představuji v mnoha dalších rovinách, například umírání s pocitem, že jsem milována, nebo ve stavu, kdy si nenechám vědomě a nesmyslně život prodlužovat (viz neomezené technické možnosti medicíny). A že si o své euthanasii zaručeně rozhodne každý sám? Tahle jistota neexistuje, protože je velmi dobře známo, jak jsou právě staří nebo nemocní lidé velmi snadno manipulovatelní.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář