Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podivná stopařka

Jiří  K o s

   Bylo podzimní odpoledne. Pan Josef  se vracel autem z pracovní schůzky. Projížděl rozsáhlý les, na jehož konci stála stará hájovna, kterou před časem zakoupil a postupně ji předělával na letní sídlo. Jeho manželka odjela s dětmi z města na venkov už ve čtvrtek ráno, jelikož v pátek byl státní svátek, ale on musel v práci něco dodělat, proto spěchal a těšil se na společně prožitý  prodloužený víkend.
   Borový les místy protkaný nízkou smrčinou znal pan Josef dokonale díky častým rodinným les.jpgvýletů na kolech nebo při pěších túrách. Na trase k hájovně se nalézaly pouze dvě usedlosti. V jedné bydlel pan Pecháček se svou těžce nemocnou manželku Klárou a v druhé hospodařil bývalý statkář Pešina s celou svou rozvětvenou rodinou. Obě rodiny žily odstavené od rušného života, samota jim vyhovovala a byly na ni pyšní.  Statkář Pešina choval na louce za baráčkem ovce, dvě stračeny a jednu bílou kozu; v lese za domem měl maringotku se včelami, a ty sbíraly pyl z nedaleké houštiny divokého malinovníku, proto med, který občas nosila paní Pešinová jeho dětem, měl velice lahodnou příchuť. Souseda Pecháčka Josef často potkával na lesních cestičkách. Vozil svou manželku Kláru na invalidním vozíku kolem rozkvetlých lipových stromů a měl radost, že okolní příroda a hlavně čistý vzduch té chudince pomáhá vyrovnat se s nevyléčitelnou chorobou, která zavinila její doživotní ochrnutí. U těchto lidí nerozhodovaly peníze, ale příroda, kterou velice milovali. A pan Josef, donedávna Pražák křtěný Vltavou, najednou v sobě ucítil, že je naladěný na stejný potenciál. Těšil se na svůj kousek lesa u hájovny, proto dost spěchal.
   Na krajnici asfaltky, vedle bílého patníčku stála neznámá žena a nesměle mávala rukou. Tady moc aut nejezdí, proto se pan Josef rozhodl zastavit a ženu popovézt. Stopařka se  posadila se na sedačku spolujezdce, mile se usmála na řidiče a poděkovala.  Vypadala úplně obyčejně, věk kolem čtyřiceti let  a její chování bylo velice sympatické.
   „Kampak cestujete? Nezabloudila jste? Tato cesta v podstatě nikam nevede. Je tu hlavně pro usedlíky. Protíná les a u řeky se zpět napojuje na hlavní tah,“ vyptával se pan Josef.
„Máte naprostou pravdu. Nejsem tady náhodou. Jedu navštívit paní Kláru,“ odpověděla stopařka.
„Myslíte paní Pecháčkovou? Tu chudinku na invalidním vozíku? A vy jste její příbuzná? Když jsem si s ní jednou povídal,  tvrdila mi, že nikoho kromě manžela nemá. A ten se o ní pečlivě a s velkou trpělivostí stará. Je to zlatý člověk,“ tvrdil Josef bez pohlédnutí do její tváře - musel se totiž soustředit na řízení, jelikož následovalo několik nebezpečných zatáček.
„Jsem její teta, dosti vzdálená příbuzná. Není divu, že si na mě nevzpomněla. Moc dobře vím, že je vážně nemocná, že má silné a bolestivé záchvaty, tak ji jedu potěšit,“ zněla přesvědčivá odpověď.
„A myslíte, že bude mít z vaší návštěvy radost? Nastávají u ní totiž okamžiky, kdy nepozná ani svého muže.“
„Z mé návštěvy bude mít určitě radost. Chci ji totiž pomoci od trápení.“
„Copak jste nějaká lékařka nebo zdravotní sestra? A vezete ji snad nějaký účinný lék? To by byl zázrak, kdyby jí pomohl. Ona totiž už jenom čeká na zázrak. Je chuděra odkázána na drahé léky z ciziny. Ale ty jí v poslední době vůbec nepomáhají...“
„Vezu jí něco, co jí nadobro pomůže od trápení,“ řekla stopařka a ukázala na chalupu, která vyvstala na dubové aleji. „Už jsme na místě. Děkuji za svezení. Pán Bůh vám to zaplať.“
   „Není zač. Rád jsem vás svezl. A pozdravujte paní Kláru. Přijdeme ji a jejího muže v neděli navštívit,“ vyprovodil ženu pan Josef  upřímnými slovy z vozu. Ta mu zamávala a pustila se směrem k brance stavení. Pan Josef pokračoval v jízdě.
   V hlavě mu vrtaly myšlenky, které slyšel od té stopařky a něco mu napovídalo, že tahle podivná osoba má určitě něco jiného v úmyslu nežli zdvořilostní návštěvu u Pecháčků. Jen aby to nebyla nějaká zlodějka?
   Pan Josef přijel ke své hájence a zaparkoval vůz u dvou břízek souběžně s plotem zahrady. Před prážkem si očistil boty o rohožku, jelikož pěšinka od branky ke dveřím byla rozblácená a chystal se vstoupit do předsíňky. Dveře se ale jako by samy otevřely, v nich stála jeho manželka Alena s podivným výrazem ve tváři. Vyděšeně mu sdělila: „Právě před chvílí volal telefonem pan Pecháček. Jeho manželka Klára náhle zemřela.“
   Pan Josef se zarazil. „To je neštěstí… A co ta teta, která za ní přijela? Viděla ji ještě živou?“
„O žádné tetě pan Pecháček nemluvil. Říkal, že je doma sám a prosí tě, jestli bys mu nepřijel pomoci mrtvou převléknout do smutečního,“ vysvětlovala manželovi Alena.
   Mnoho nevysvětlitelných otázek leželo v mysli pana Josefa zejména poté, když dorazil za panem Pecháčkem a ptal se ho na tu starší paní, kterou  přivezl k jeho domu.
„Nikdo tu nebyl. Viděl jsem asi před hodinou na cestě tvoje auto a nevím, proč jsi u mého domu zastavil, když jsi pak zase pokračoval dál. Chtěl jsem ti jít naproti, ale Klára se najednou probudila a řekla – už je tady. Myslel jsem, že mluví o tobě.  Ona ale potom řekla – už je tady – anděl smrti. A skonala  Zastavilo se jí srdce. Smrt byla pro ni vysvobozením. V poslední době se moc trápila,“ řekl smutně pan Pecháček.
„Nikdo z mého auta nevystoupil?“ ptal se s údivem pan Josef.
„Ne,“ odpověděl krátce pan Pecháček a zapálil u zemřelé několik svíček.
   Najednou si pan Josef uvědomil všechny souvislosti. Pochopil, kdo byla ta tajemná stopařka. Byl to anděl smrti, který se sice někdy objeví velice nevhod a přinese lidem velký zármutek, ale občas se stane i příjemným společníkem, který dokáže vážně nemocného člověka vysvobodit od jeho velkého trápení.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář