Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nesouhlasím, že beru na vědomí

8. 11. 2012

Kateřina Orlová, 30. října 2012

Emoce leckdy zatemní mozek. Jindy oživí vzpomínky, vyburcují paměť či zbystří pozornost. U mě působily na posledním zasedání lomnického zastupitelstva jako zápalná jiskra uvědomění si fakticky vyšinuté situace, kdy zastupitelstva neschválilo, že bere na vědomí zprávu kontrolního výboru. Neschválilo usnesení formulované: „Zastupitelstvo města bere na vědomí zprávu kontrolního výboru.“
   Když beru na vědomí, tak přiznávám, že něco vím, slyšel jsem, viděl jsem, pochopil jsem. Když se hlasuje v demokratických orgánech, vyjadřuje hlasující zdvižením ruky na výzvu „hlasuji pro“ souhlas, na výzvu „hlasuji proti“ nesouhlas. Schvaluji/neschvaluji. Souhlasím/nesouhlasím. Beru na vědomí/neberu na vědomí. Neberu na vědomí zprávu kontrolního výboru? Zaspal jsem, neslyšel jsem, nečetl jsem? Nesouhlasím, že beru na vědomí? Neschvaluji, že beru na vědomí?
   Ovšem, dalo by se říct hloupé slovíčkaření s ironickým dovětkem. Ale má-li být jazyk tím, čím je, tedy dorozumívacím prostředkem, asi bychom se měli snažit vyjadřovat co nejpřesněji, tudíž nejsrozumitelněji, neboť jen tak může být zajištěna smysluplná a jasná komunikace. Ostatně z právního prostředí víme, jak je formulace důležitá, a ani když jsou paragrafy a odstavce formulovány přesně, není jejich výklad vždy jednoznačný.
    Nešlo by formulace v usnesení, jehož předmětem je již hotová, v dané chvíli ukončená věc, změnit například na „přijímám, akceptuji/nepřijímám, neakceptuji“? Je to proti zvyklostem a dnes bych se už ani nedivila, kdyby to bylo taky proti zákonu. Ale bylo by to aspoň podle zdravého rozumu.
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář