Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nepovedené rande

Jiří  K o s

       V 80. letech minulého století jsem studoval elektrotechnickou průmyslovou školu na „Sudárně“ poblíž Hluboké u Českých Budějovic. Jednalo se vlastně o dvouletou nástavbu, kterou si mohli udělat mladí lidé po ukončení učňovské školy. Někteří kluci se na ní přihlásili jen proto, aby tak oddálili nástup na dvouletou službu u neslavné socialistické armády a školu vůbec nebrali jako důležitou věc ve svém dalším životě. I já to tak zprvu cítil. Vyučil jsem se nejprve elektrikářem, našel si docela zajímavou práci v jednom velkém koncernovém podniku a další vzdělávání jsem bral spíše jako ulejvání ze zaměstnání. Když se ale přiblížil termín maturity, pochopil jsem, že by bylo škoda tuhle šanci zahodit. Poctivě jsem se doma zavrtal do knížek a začal se víc připravovat na hodiny.
       V lavicích třídy jsem poznal několik skvělých vrstevníků a také zajímavou slečnu Lenku, jedinou studentku mezi čtyřiceti chlapci. Byla z Příbrami, takové básnické střevo, což mě imponovalo, protože i já jsem se v té době literárně vyvíjel.
       Lenka se stala středem zájmu celé třídy, nejen proto, že se odvážila studovat obor určený výhradně chlapcům, ale hlavně proto, že měla vlasy podobné včelímu úlu. Přesně takový účes v té době nosila slavná a naší generací oblíbená rockerka Petra Janů. Chlapci se Lence postupně dvořili a zvali ji na rande a já nebyl nikterak pozadu. Lenka měla však pod čepicí, nebo spíše pod tím úlem z vlasů. Přijímala pozvání, trpělivě poseděla s každým chlapcem ve vinárně, vyslechla si jeho dvoření a zadarmo se přitom napila dobrého vína nebo piva. Vybírala si toho pravého a nikam vlastně nespěchala. Neměla proč a kluci se mohli ve své laskavosti a uctivosti přetrhnout.
       Po vyučování při cestě domů se někteří studenti pravidelně zastavovali v oblíbených budějovických hospůdkách na pivu. Denně bylo co slavit. Každý úspěch, každá dobrá známka se musela zapít a nejinak tomu bylo, když se vůbec nedařilo. To se chodilo ke „Koňovi“ na černou dvanáctku, aby se zapomnělo na to špatné. I já chodil a mými společníky byli většinou Franta řečený „Xaver“ a Roman, který si vysloužil přezdívku „Doktor“, protože nosil na očích elegantní brejličky a v ruce černý kufřík, do kterého se kromě učení vešlo i jedno pivo - takzvaný „ranní vyprošťovák“. Franta Xaver byl velký smíšek a každého, koho potkal, nazýval Fantomasem. A když se ho někdo zeptal, třeba jeho soused v lavici Honza Vedral, proč mu tak říká, vždy pronesl svou oblíbenou frázi: „Protože jsi Fantomas, který nosí masku Honzy Vedrala!“
       Jednou po hodině matematiky, když učitel po zkoušení mé osoby konstatoval, že kdyby existovala známka pět mínus, tak ji okamžitě napíše do mého indexu, přišla za mnou Lenka a řekla: „Máš špatnou náladu? Já také. Řekla jsem při elektrotechnice učiteli, že bloudivé proudy vznikají, když do kolejí uhodí blesk. To byl šrumec, viď. A potom následovala kule jako hrom. Profesor mě kvůli tomu nechce pustit k maturitě.“
„Já si myslím, že to lehce spraví krátká suknička při jeho další hodině. Zmatený profesor Jansa tě vyzkouší na obyčejnou funkci žárovky…“ řekl jsem zvesela, ale Lenka se mnou nesouhlasila.
„Jansa je starý suchar. U něho by nepomohlo ani to, kdybych přišla do školy ve spodním prádle. Ale už o tom nebudeme mluvit. Mám dneska velkou chuť si někam zajít - do nějaké vinárny, posedět si v ní a povídat si o úplně něčem jiném než o učení a o škole.“
„A víš, že já také. Zvu tě. Třeba do „Sluníčka“ na náměstí. Tam je velice příjemná atmosféra,“ podal jsem okamžitě konstruktivní návrh. Sluníčko – to byl název jednoho hotelu, v jehož útrobách se nalézala i jedna velice útulná vinárna. Lenka souhlasila, a protože bydlela v Budějkách v podnájmu, řekla: „Hodím si domů tašku, převléknu se do něčeho pohodlnějšího a ve tři se tam sejdeme.“ Začalo mi být jasné, že se toho dne dostanu domů někdy pozdě v noci.
     Lenka byla přesná. Přišla do vinárny ve žluté mikině a modré riflové sukni, okamžitě mi pochválila výběr místa – stůl v rohu místnosti se jí velice líbil  - a hned si stěžovala, že má velkou žízeň. Objednal jsem láhev nejlepšího bílého vína, pražené mandle a milé posezení pod oranžovou svítilnou začalo. Povídali jsme si o spoustě zajímavých věcí. Já vyzvídal informace z jejího života, ona odpovídala a nezapomněla se zeptat na to, co zase zajímalo ji. Čas utíkal. Najednou za mými zády zarámusilo: „Už tě mám Fantomasi! Mě neutečeš. Vím, že máš na obličeji masku mého nejlepšího spolužáka Jirky, ale to je ti málo platné. Sundej ji!“
     Začal jsem tušit nepříjemnost. Rychle jsem se otočil. Nespletl jsem se. Ke stolu přicházel Franta „Xaver“ a v závěsu za ním Roman „Doktor“. „Hledáme tě celé dvě hodiny po všech putykách. Bylo nám moc divný, že bys dneska vynechal regenerační pivní kůru,“ řekl Franta a posadil se okamžitě k našemu stolu. Popadl do ruky moji poloprázdnou skleničku vína a řekl: „Co to piješ za sračky?“ Otočil se k vedlejšímu stolu, u kterého pikolík kasíroval odcházející hosta a zavolal na něho: „Pane vrchní  - čtyři piva, prosím, a pěkně orosený!“
„Víno přece není žádná sračka,“ bránila nás Lenka, „je to nápoj králů a při jeho pití v něm najdeš pravdu.“
Roman, který se posadil vedle ní, pronesl: „Na tvém místě bych to neriskoval. To by ti mohl nakonec Jirka na sebe vykecat, že má dvě nemanželské děti a jedno dokonce s Marylin Monroe.“
„Třeba chci o něm vědět něco víc,“ protestovala dívka a bránila svou sklenici, kterou chtěl Franta vylít jako tu mojí do vázy s květinami.
     Pohoda ve dvou byla najednou nenávratně pryč a změnila se v podivnou frašku. To se přece nedělá, kazit mi rande - myslel jsem si v duchu a byl jsem odhodlaný oběma vynadat, ale nechtěl jsem to dělat před Lenkou. Až někam odejde, třeba na toaletu, navrhnu nečekané návštěvě rychlý odchod. Jenže rychlý odchod udělala právě Lenka. Když pikolík přinesl pivo, neohrabaný Roman jedno z nich převrhl a to šplouchlo Lence přímo do klína.
„No to mám radost! Moje nejlepší sukně! Jdu se převléci!“ Lenka se vztekem ve tváři okamžitě vstala od stolu.
„Doprovodím tě,“ řekl jsem, ale ona mě uzemnila přísným pohledem a pak přidala poznámku: „Máš tu přece své věrné kamarády, kteří tě celé dvě hodiny hledali po všech putykách,“ A rychle odešla.
     Lenka se zpátky do „Sluníčka“ už nevrátila. Bral jsem to tak, že byla na mě a na mé drzé kamarády naštvaná, ale důvod se nalézal úplně někde jinde. Když se v podnájmu převlékla do jiných šatů, cestou na náměstí potkala dalšího spolužáka - Honzu Vedrala, který jí pozval do jiné vinárny na šampaňské. A šampaňské je šampaňské. Na to moje peněženka nestačila. Nakonec to byl on, s kterým začala Lenka vážně chodit. A mě zbyli jen dva kamarádi, kteří se přátelili s Fantomasem, a pivo bylo jejich denním tekutým chlebem.