Jdi na obsah Jdi na menu
 


Starý jezevec

31. 8. 2011

Jiří Kos, 31. 8. 2011

Musím sám sobě přiznat, že si někdy připadám jako starý jezevec, který vyleze z své nory a dost často se všemu diví. Jdu totiž po našem městě, potkávají mě lidé, zdraví mě a já jim odpovídám, i když je někdy vůbec neznám. V Lomnici je podle mého soudu dost nových občanů a já netuším, kdo jsou, odkud se přistěhovali, kde vůbec bydlí.  Slušnost je pozdravit a je dobře, že se zdravíme, i když se v podstatě neznáme. Ale dostala jedna mladá neznámá žena, která mi řekla: „Dobrý den, pane Kos.“
   Život se řítí kupředu závratným tempem a člověk se někdy nestačí ohlížet, koho minul nebojezevec.jpg koho zrovna míjí. Jedna generace vymírá, další tvoří potřebné životní hodnoty, nová se rodí; století si podává ruku se stoletím, silvestr je mnohdy veselejší než ten předešlý a každý další křížek na hrbu každého z nás je znát. Tohle přece nejde zastavit. Člověk se může jedině zastavit na chodníku na kus řeči s přítelem, kterého dlouho neviděl, nebo taky s člověkem, jehož potkává denně. Může se přitom divit, kde se tu vzala ta spousta krásných mladých děvčat a také okouzlující maminky s kočárky. Kam se na ně hrabou dívky, které jsem v mládí znal?! Jenom bacha na přílišné šmírování – to je dokonce trestné!  A tak na ten příjemný půvab koukám jen po očku, ale čas tím nezastavím ani nezpomalím. Krásný holky budou pořád, jen my stárneme, jsme senilní, protivní a pořád s něčím nespokojení. To se potom může přihodit i to, že se potkám na náměstí se spolužákem, kterého jsem léta neviděl a říkám mu: „Koukám, že jsi vyměnil manželku za hezkou mladou milenku.“ A on mi odpoví: „Co blbneš – to je přece moje dcera.“ Ještěže mi skočil do řeči, jinak by si vyslechl poznámku, která mi zůstala na jazyku: „Takovou kočku bych si také nechal líbit.“
   A tak si najednou uvědomím, že jsem skutečně tím starým jezevcem, který vylézá z nory jen proto, aby si sehnal obživu a zaplatil poplatky, aby mu to jeho obydlí nakonec nezahrnuli zemí a listím. Neznám některé lidi v Lomnici, nevím kdo ke komu patří, kdo u nás trvale bydlí, kdo je jen na návštěvě a kdo jenom naším městem projíždí. Koneckonců – zase se nenudím, když jdu městem, a u některých lidí, které míjím, usilovně přemýšlím, kam si je mám zařadit.
   Jiří  K o s
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář