Jdi na obsah Jdi na menu
 


Popravdě o pravdě

19. 12. 2011

Jiří  K o s

   Všichni dospělí mluví dost nahlas o pravdě, že je třeba ji najít, přesto vše ji nikdo v tom společenském zmatku raději nehledá. A nehledá ji proto, že není nikde schovaná. Je totiž v nás – kousek po kousku. Každý z lidí má svou pravdu a tu si hájí. Potichu nebo nahlas – podle toho jakou povahu ten či onen člověk má. A my ostatní můžeme jenom souhlasit, nebo se bránit a říci zase tu svou pravdu. Taky potichu nebo nahlas. 
   Ideální pravda snad vůbec neexistuje. Může vítězit společně s láskou nad nenávistí a lží, ale nemůže přebít odlišný názor, který je vlastně dalším synonymem pro pravdu.
   Každý občan by měl mít právo na svou pravdu a neměl by být za to, že ji řekne nahlas, veřejně lynčován. Někoho proto i v době svobody slova stále doprovází strach a nejistota, zdali ta jeho pravda je skutečnou pravdou a jak ji ostatní přijmou, nebo jestli ho za ni neodsoudí. Všechno se odvíjí především od odvahy a ta lidi rozděluje do tří skupin – jsou tu ti, co se vůbec nebojí a pravdu hrdě hlásají, potom ti, co se raději schovávají za anonymitu a nakonec ti, kteří raději mlčí.
   V každém stádě jsou bílé a černé ovce. Ani bača na první pohled nepozná, které jsou ty černé a které ty bílé, když z nich v létě ostříhá vlnu. A proto ani já nevím, jestli patřím mezi ty pravdomluvné nebo lháře. Jiní to možná o sobě vědí a volají – jen já mám pravdu a nikdo jiný! A přitom netuší, co si o něm ty ostatní myslí a jak ho soudí. A jestli to, co o něm soudí, je vůbec pravda nebo ne. Vůbec si přitom nevzpomene, že ještě existuje slovo kompromis.
   Nehledám pravdu, jenom o ní píšu a přemýšlím, co se pod tím slovem vlastně skrývá. Když se ale podívám na předešlé řádky, zjišťuji, že se do problému jenom hlouběji zamotávám a nic tím neřeším. A tak tuto krátkou úvahu zakončím známým konstatováním -  pravdu má jen maminka a režisér!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář