Jdi na obsah Jdi na menu
 


Martina a Peter

6. 3. 2011

Lumír Šarman

„Proč vlastně pořád sleduješ ten sport? Proč ten čas nevěnuješ něčemu jinýmu? Vždyť jezděj pořád dokola a nic zajímavýho na tom není.“ Tyto a jiné námitky zná asi nejeden ze sportovních fanoušků a nejedna sportovní fanynka. Jeho nebo její partner občas pronáší tyto otázky ve snaze, přesvědčit svůj protějšek, aby vypnul televizi, nesledoval svůj oblíbený sport a místo toho dělal něco jiného.
   Když pominu význam sportu pro udržování vlastní kondice a rozvoj charakteru, protože tím se dnes zabývat nechci (ačkoliv je to asi to nejdůležitější, co sport přináší), zajímá mě ta stránka sportování, která je většinou popisována jako sportování pasivní. Odehrává se zásadně z pozice diváka, zatímco aktivní sportování vyžaduje mít na nohou kopačky nebo jinou vhodnou obuv, nasednout na kolo nebo do ruky uchopit pálku či raketu a za pomoci menšího či většího míčku soupeřit o vítězství.
   Proč má většina lidí sport ráda minimálně v jeho pasivní podobě? Proč stamiliony lidí zasedají před své televizory a sledují fotbalové, hokejové, basketbalové, basebalové a všechny další zápasy? Pro č je tolik lidí podobně jako můry ke světlu přitahováno závody Formule 1? A existuje také nemalé společenství lidí, kteří fandí atletice a zimním sportům, šachy nevyjímaje.
Jak jste na tom vy? Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vlastně váš oblíbený sport sledujete? Pro někoho je to jen prodloužení vlastního aktivního sportování, když se dívá na ty nejlepší a bere si od nich inspiraci. Pro druhého je to jako sledovat zajímavé divadelní představení s pointou. Podobně jako na divadle i sport přináší své příběhy, vzestupy a pády, tragédie i triumfy. Sport je taková laboratoř života. Na příbězích sportovců můžeme sledovat, co je potřeba udělat proto, aby člověk opravdu uspěl. Ti nejlepší pak přinášejí příklad toho, jak lze po delší dobu být nejrychlejším, nejobratnějším a nejvytrvalejším v oblasti, kterou si vyberete. Poselství je prosté, ale přitom tak zásadní – bez práce nejsou koláče a jedno vyhrání neznamená záruku trvalého úspěchu.
   První březnový víkend přinesl českému sportovnímu fanouškovi řadu velice příjemných brusle.jpgpoznání. Martina Sáblíková už pětkrát po sobě vyhrála celkové hodnocení světového poháru v rychlobruslení na dlouhých tratích. Subtilní mladá žena, která základy svého úspěchu odpracovala na rybníku a podložce položené na zemi v obýváku, je nádhernou inspirací pro všechny, kteří nemají dost peněz nebo dostatečné podmínky, aby mohli začít se svým životním projektem. Je to důkaz pro všechny věčné pochybovače a hledače té správné chvíle, která pro ně vlastně nikdy nenastane. Je to potvrzení, že když člověk opravdu chce a podřídí svému přání vše, neexistuje možnost, aby neuspěl a to i ve srovnání s druhými, kteří mají momentálně lepší podmínky.
   Mám rád běžecké lyžování. Tento víkend vyvrcholilo mistrovství světa v tomto sportu v norském Oslu a okolí. Naši běžci zrovna nezazářili, ale i tak bylo inspirující sledovat, jak se chovají vítězové a „vítězové“. Mezi běžci už několik let vyčnívá Nor Peter Northug. Není to jen jeho výškou, ale také jeho vynikajícími výkony. Naposledy dovedl k výkonu běžeckou štafetu své země na čtyřikrát lyze.jpgdeset kilometrů. Naši skončili osmí. Když Northug přijížděl s velkým náskokem do cíle, udělal na diváky několik gest – posílal jim vzdušné polibky a před cílem se zastavil a chtěl projet cílovou čáru pozpátku. Jedině blížící se Švéd na druhém místě ho nakonec přiměl, aby na tuhle „parádičku“ zapomněl a zajistil si první místo. Tak Peter přešel alespoň bokem. Po objetí se svými dalšími spoluběžci ve štafetě prý utrousil jako obvykle pár poznámek o svých soupeřích, které nabyly zrovna milé.
   Jaký by měl být sportovec? A jací by měli být ti nejlepší ze sportovců, o kterých se toho dozvíme nejvíce, protože s poraženými se rozhovory nedělají? Měli by být jenom nejlepší v běhu, skoku, střílení branek, plavání, přihrávání, boxování, vrhání, chytání nebo  bruslení? Nebo by měli být také příkladem v tom, jací jsou jako lidé? Jestli kromě toho, že umí svou disciplínu, umí také přistupovat ke svým soupeřům s respektem, vytvářejí dobrý příklad pro všechny, kteří je sledují, zejména pro mládež, která vzory potřebuje. Když však na vrcholu své momentální výkonnosti arogantně zavrhnou zbytek závodního pole, protože jsou si vědomi své převahy, ukazují jenom svou vlastní lidskou nezralost nebo chcete-li nedospělost.  Co budou dělat, až jim odejde forma? Až zestárnou?  Arogance, kterou jim teď sponzoři a diváci zaslepení jejich fantastickým výkonem promíjejí  (a zapomínají přitom na to, jaká lidská troska se to před nimi předvádí), mimo stupně vítězů neobstojí ani pět minut.    
   Dva sportovci. Oba dva předvádí už delší dobu skvělé výsledky. Jeden je skromný, vytrvalý, pracovitý a slušný k soupeřům. Druhý je namyšlený, vytrvalý, pracovitý a arogantní k soupeřům. Martina Sáblíková a Peter Northug.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vrcholový sport nebo běžný život?

(Hana Váchová, 6. 3. 2011 12:48)

Ano, Martina Sáblíková je skvělá. Není to i tím, že má v sobě základy slušnosti? Kdy používání základů slušnosti se týká nejen vrcholového sportu, ale i běžného života? Kdy slušnost je vlastnost, která nás nic nestojí, nejvýš někdy místo k sezení v autobusu. Kdy opravdová slušnost je zcela nenucená a svobodná. Spočívá jednoduše v tom, že s druhými jednáme tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s vámi. Kdy my sami nemáme základy slušnosti, neumíme tyto základy předávat našim dětem a poté se divíme všudy přítomné aroganci, agresivitě, nenávisti, zlobě ... ? Život není jednoduchý a jak by bylo dobře při používání základů slušnosti.