Jdi na obsah Jdi na menu
 


Většina z nás chce umírat doma - 2. část rozhovoru s Petrou Brychtovou

7. 4. 2019

Většina z nás chce umírat doma - 2. část rozhovoru s Petrou Brychtovou

Rozhovor se odehrál 1. března 2019

Z jakých zdrojů financujete činnost hospice?
V roce 2018 nám kolem 35 % pokryly příspěvky od Jihočeského kraje, 30 % prostředků přišlo od soukromých dárců a zbylou třetinu tvoří podpora obcí a různých nadačních fondů.

Pojďme teď k tématu, které tvoří základ Vaší činnosti. Jak chápe česká společnost nemoc, stáří a umírání?p_20171020_113155.jpg
Myslím, že je to pořád tabu. Něco, čeho se bojíme a máme pocit, že to do našeho života nemá patřit. Musím říct, že se poslední tři roky situace hodně změnila. Téma se více objevuje v médiích. Paliativní péče se dostala na lékařské fakulty. Všichni zemřeme. S tím se musíme smířit. Skrz naši práci i u mě došlo k velkým osobním proměnám. Člověk si začne třeba více vážit samozřejmostí a základních vztahů kolem sebe. Zní to jako klišé, ale když vidíte, jak umírajícím záleží na tom, aby v rodině vše urovnali, zasáhne vás to. Pečovat o vztahy s těmi nejbližšími zkrátka stojí za to. Také chovat elementární úctu a zodpovědnost ke svým rodičům tak, jak ji oni měli za mě, když jsem se narodila. Tohle se snažíme jako organizace podporovat. Proto máme v našem týmu i sociální pracovníky a psychology. O smrti nemusíme každý den slyšet ze zpráv, ale měli bychom ji brát vážně. A neměli bychom se stydět říct si o pomoc.   

Musí být vyčerpávající starat se vaše klienty, když prochází těžkým obdobím.
Bez podpory bychom to nezvládli. Vzděláváme se, máme k dispozici takzvané supervize, každý z nás čerpáme sílu a naději různě, já třeba i díky společenství v církvi.

Velkým paradoxem současnosti je, že většina lidí chce zemřít doma, a přitom jich většina umírá v nemocnicích…
Do určité míry je to pozůstatek doby před rokem 1989. Tehdy se prostě umíralo za plentou: společnost je zdravá, umírání neexistuje. Pacientům se neříkají špatné prognózy, protože my nad nemocemi vítězíme. Medicína prošla ve dvacátém století obrovským rozvojem. Za to můžeme být vděční. Paliativní péče ale pokulhávala. Najednou jsme zjistili, že i když umíme život prodloužit a zkvalitnit, stejně jednou skončí. Toho se celá společnost zalekla. Do dneška je to ve zdravotnictví cítit. Lékaři cítí velký tlak. Bojí se, že je někdo obviní, že neudělali dost. Jako by pacienti říkali: vždyť dneska lze všechno. To, že se dnes medici učí komunikovat špatné zprávy a sdělovat špatnou prognózu a plánovat další péči, je dobře.

Většina společnosti chce být léčena do posledního okamžiku.
Je tu ještě jeden fenomén. Dnes už nežijí vícegenerační rodiny pohromadě. Nevidíme stárnout naše rodiče, nemáme kolem sebe babičky, které by třeba pohlídaly děti. Je to vysilující. Žijeme v buňkách a ke konci života nemáme nikoho, kdo by se o nás postaral.

Když se dívám na americký film, sejde se kolem nemocného nebo umírajícího celá rodina.
Oni začali s paliativní péčí podstatně dříve. U nás to zbrzdil komunistický režim. V Anglii vznikl první hospic v roce 1960. My jsme s tím začali v roce 1989 a teď teprve máme úhradu od pojišťovny. Takže tu máme propast šedesáti let. V Americe i v Anglii také velmi silně v této oblasti pomáhají církve. Křesťané měli povinnost pomáhat v sobě od začátku.

Kdy se člověku nejlíp umírá?
Když má všechny důležité věci vyřízené a uzavřené. Když má za sebou život, který je naplněný. Když má děti a vnoučata. Když ví, že jeho život pokračuje.

Co ale mladý člověk, dítě?
To je těžké. Není to přirozené. Jsou to těžké situace pro rodiny i pro nás. Nedokážeme to dost dobře pochopit ani vysvětlit. Měli jsme tu na návštěvě pana profesora Halíka. Tak jsem se ho na to zeptala. Jak by odpověděl na otázku Proč zrovna já nebo moje dítě? A pan profesor mi odpověděl: Stejně tak, jako mozek psa nedokáže pochopit složité matematické operace, mozek člověka nedokáže pochopit smysl takového utrpení. Mnoho mých přátel už bylo klienty hospice. Často jim zemřel někdo náhle. Překvapuje mě, jak náhlá úmrtí, která si lidé často přejí, pokud jde o ně samotné, jsou pro pozůstalé daleko náročnější než pomalé odcházení v průběhu nemoci. Člověk má víc času se rozloučit. Zažili jsme situaci, kdy umírající čekal, až přijede jeho čtvrté dítě z Ameriky a pak během pár hodin klidně zemřel. Kdybych to nezažila, asi bych tomu nevěřila. Měli jsme také krásný případ. Dcera ještě nevěděla maminčin recept na knedlíky. Teprve až jí ho maminka předala, odešla v pokoji z tohoto světa.

Co byste vzkázala všem smrtelníkům, kterým se jednou přiblíží jejich poslední dny? Nebo mají staré rodiče či dlouhodobě nemocné ve svých rodinách? Jak mají vyhledat vaši pomoc?
Ať se nebojí zeptat. My nikoho aktivně nevyhledáváme, ale čekáme až za námi lidé přijdou. Naše kontaktní místo v Třeboni funguje denně osm hodin. Jsme schopni mluvit s kýmkoliv. I s lidmi, kteří právě o někoho přišli. Nemusí trpět sami. Určitě by o tomhle tématu také lidé měli mluvit i v rodině. Přijde mi hodně důležité správně reagovat, když třeba maminka řekne synovi: já bych chtěla na pohřbu zahrát něco od skupiny Queen, tak aby on neřekl: Ale mami, copak bys umírala. Tohle je první věc, která je špatně. To je to vytlačování tématu smrti. I když ta maminka umře za hodně dlouho, je lepší říct: mami, můžeš se spolehnout. Obavy máme všichni a s věkem nebo nemocí přicházejí ještě silněji. Vychází hodně literatury a lze se tak dostat k potřebným informacím.

   Kdykoliv sem někdo přijde, třeba pošťák nebo prodejce propisek, a zjistí, čím se zabýváme, vždycky se posadí a řekne: víte, že zrovna někdo umřel. Cítí, že se tady o tom může mluvit.

Existujete šestým rokem. Kde byste chtěli být v roce 2025?
Doufám, že už budeme mít smlouvu s pojišťovnou. To bude znamenat ztrojnásobení našeho současného zdravotního týmu. Množství obsloužených klientů bude ve srovnáním s dneškem čtyřnásobné. Velká otázka pro mě je, jestli dál rozvineme třeba naše odlehčovací služby, půjčovnu pomůcek. Cílem je zajistit dostupnou domácí paliativní péči v celém regionu. Když by jenom tohle bylo, byla bych úplně spokojená.

Sedí v roce 2025 Petra Brychtová pořád na ředitelské židli?
To bych neřekla, že je úplně jisté. Je to náročná funkce a velká zodpovědnost. Ráda bych proto do budoucna našla svého zástupce. Pokud se mi to podaří, dokážu si představit, že i v roce 2025 sedím na stejné židli.

  1. část rozhovoru najdete v sekci Rozhovory...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář