Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor se zakladatelkou hospice sv. Kleofáše Petrou Brychtovou – 1. část

22. 3. 2019

Většina z nás chce umírat doma

Rozhovor se odehrál 1. března 2019

Kdy vás poprvé napadlo, že založíte hospic?
Založili jsme tehdy v Lomnici mateřské centrum Klubíčko a já nesla plakátek do ordinace dětského lékaře Libora Válka. On pb1.jpgnosil v hlavě myšlenku neziskové organizace, která by pomáhala pacientům a požádal mě, jestli bych mu s jejím založením nepomohla, když už mám zkušenost s Klubíčkem. Třetím člověkem, který stál u zrodu hospice byla zdravotní sestra Petra Opršalová.
   V té době mi na rakovinu zemřela babička. Tehdy jsem netušila, co je to hospic. Babička zůstala díky péči svých dětí, mých rodičů, přirozeně až do konce doma. Ve stejné době mi zemřel sedmadvacetiletý bratranec. Také na rakovinu. To byla pro rodinu velká rána.

Kdyby nebylo Klubíčko, nebyl by dnes hospic. V jaké roce začaly přípravy?
2012.

Kdy se činnost hospice rozběhla?
Po půl roce jsme založili občanské sdružení na podporu hospice. To byl podzim 2012. V září 2013 jsme přijímali prvního pacienta. Do toho se mi narodila druhá dcera. Bylo to zajímavé období.

Takže jste ukončila činnost v Klubíčku a začala se věnovat Hospici.
Tak to nebylo, spíš se činnost centra postupně zpomalovala. Měnila se situace ve společnosti. Mladší generace maminek už neměly tolik o setkávání zájem.

Jak jste přišli na název hospice?
Jak jsem říkala – byli jsme tři a kolem nás dalších zhruba pět lidí. Jedním z nich byl pan farář David Henzl z Třeboně. Zpočátku jsme se scházeli na faře v Třeboni, své prostory jsme neměli. Název vznikajícího hospice jsme hledali docela dlouho. Jednou nám pan farář pro povzbuzení přečetl příběh o putování učedníků do Emauz. Ten je o tom, že nemáme ztrácet naději a hledat radost v situaci, kterou právě zažíváme. Nám ten příběh přišel zajímavý a hledali jsme jména učedníků. Našli jsme Kleofáše, který je tam jediný jmenovaný. Dnes už je to naše „značka“, a i když nejsme náboženská organizace, vyjadřuje náš název odkaz křesťanskou hodnotu života, který máme chránit takový, jaký je.

Když srovnáte situaci tehdy a dnes, co vám z toho vychází?
Dneska jsme s hlediska finančního rozsahu desetkrát větší. Loňský rozpočet byl kolem 4,5 milionu, první rok činnosti asi 340 tisíc. Také personálně jsme se hodně rozrostli. Začínali jsme v pěti lidech. Dnes je nás v nějaké formě pracovně-právního poměru dvacet tři. Organizace tedy ohromně vyrostla, zakořenilo se jméno. Zároveň došlo k obrovskému posunu v legislativě. Stálo to hodně práce, ale bylo potřeba bojovat za ukotvení této formy péče.

Teď se vám tedy finančně lépe dýchá?
To bych neřekla. Ještě ne, ale nádech se blíží. Na začátku jsme se dokázali postarat o 3 klienty za rok, vloni to bylo už 31.

Co ve vašem případě znamená, postarat se o klienta?
Garantujeme čtyřiadvacetihodinovou dostupnost a musíme vážit naše síly, abychom tohle zajistili všem našim klientům, které máme aktuálně na základě smlouvy v péči. Znamená to i dojezd a intervenci zdravotní sestry a také lékaře do 30 minut.  Vloni jsme se takto postarali o třicet jedna rodin. Přidali jsme do portfolia organizace i tak zvané odlehčovací služby – sociální péči v rodinách dlouhodobě nebo terminálně nemocných.   

Můžete trochu popsat odlehčovací službu?
Je zaměřená na lidi dlouhodobě pečující o těžce nemocné. Pomáháme tedy lidem pečujícím o seniory, pacienty s demencí nebo i rodinám, které pečují o postižené dítě.

Vy je tedy na chvíli vystřídáte?
Dá se to tak říct. Cílem téhle služby je dát prostor pečující rodině, aby si odpočinula nebo pomůžeme člověku, který má nárazové zaměstnání, a třeba na dvě hodiny se postaráme o osobu, o kterou se stará. Cílem je podporovat domácí pečování. Aby lidé nebyli ve stresu, že se nemohou postarat o někoho blízkého doma.

Do jaké vzdálenosti od Třeboně působíte?
Třicet pět kilometrů.

Odhadnete, jaká je reálná potřeba vašich služeb?
Je to asi čtyřnásobek toho, co teď zajišťujeme.

A funguje tady nějaká podobná služba?
Ne. Jiný mobilní hospic tu není a není to ani v krajské koncepci paliativní péče. Je spočítané, že služba našeho tipu je potřeba zhruba jedna na okres. Jenže Jindřichohradecký okres je specifický svou obrovskou rozlohou a malou hustotou osídlení. Proto otvíráme pobočku v Jindřichově Hradci. Máme zázemí multidisciplinárního týmu – tzn. 24 hodin k dispozici zdravotní sestry a lékaře paliatra, dále jsou v týmu sociální pracovnice, psycholog a duchovní. Naši pacienti bez péče domácího hospice častěji končí v nemocnici pro komplikace, které jsou doma bez komplexní odborné pomoci obtížně zvládnutelné. V Budějovicích funguje hospic svaté Veroniky, spolupracujeme s hospicy z Písku a Tábora. Na Českokrumlovsku hospic zatím chybí.

Konec 1. části

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář