Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor se starostkou Ivou Novákovou - 1. část

9. 3. 2014

6. března 2014

Jak se máte paní starostko?

Já jsem optimista (směje se), já se mám stále dobře. Jinak to ale není řečeno úplně výstižně. Jsem člověk spíše opatrný a mnohdy mě hodně tíží odpovědnost, tak hledám ve volném čase nějakou relaxaci, aby mě ty starosti nezasypaly.

Máte za sebou tři a půl roku ve vedení města, myslím, že je teď dobrá příležitost na trochu bilancování. Když se ohlédnete zpátky, jak těch uplynulých 41 měsíců hodnotíte?

Mám-li to období hodnotit, tak začnu tím, že jsem byla člověk v politice nový, bez předchozích politických zkušeností, ty odborné jsem možná měla a domnívala se, že v politice budou stačit. Zdaleka ale nestačily. Člověk má mít i politické zkušenosti. Díky své nezkušenosti jsem byla velmi neobratná a nedokázala jsem předem odhalit politické techniky – manipulace, které byly směřovány k mé osobě. Řeknu to jinak: k funkci jsem zpočátku přistupovala poměrně naivně a postupně jsem se zklamávala hlavně v lidech, kteří byli kolem mě.
   Uplynulá doba pro mě byla časem poznávání občanů, mezilidských vztahů, politického podsvětí. Když se začne od nuly, dlouho trvá, než se něco podaří. Po třech letech tak může být vidět teprve nějaký malý výsledek. Ty politické už vidím teď. Musela jsem se rozloučit s těmi hlavními „tahouny“, o kterých jsem si myslela, že jsou mými kamarády, neboť jsem zjistila, že kamarády nejsou. 

Na co jste pyšná – co se podařilo?

To je velmi těžká otázka. Pokud mám mluvit o reálných či věcech materiální povahy, jsem pyšná na to, že se podařilo sáhnout do kanalizace v Budějovické ulici, protože daná komunikace není města a je na ní veliký provoz. Po zahájení akce se přišlo na to, že jsou tam hodně komplikované poměry, takže jsem chvíli měla hrůzu z toho, že se tu stavbu snad ani nepodaří dokončit. Jsem hrozně ráda, že to vyšlo.
   Osobně jsem ráda, že se mi podařilo překonat bariéru, kterou jsem měla vůči takzvané opozici a že jsem přestala dělit lidi na „moje“ a „cizí“. Dnes se snažím vidět lidi z jiného úhlu. Na ty, kteří jsou ochotni komunikovat a hledat kompromisní řešení – společnou schůdnou cestu a na ty, kteří to neumí nebo nechtějí. Na to jsem opravdu pyšná. 

Kandidovala jste za uskupení (ČSSD), které hlasitě volalo po ozdravení městských financí. Jak hodnotíte výsledky v této oblasti?

Určitě se podařilo řádně splácet dluhy z dřívějších let, i když to by se asi podařilo každému, kdo je odpovědný. Podařilo se – a tady nevím, jestli to je zásluha naše nebo spíš celospolečenská situace, která za tím stojí – příliš nečerpat dotace, neinvestovat mnoho vlastních podílů a tím nezvýšit dluhovou zátěž města. Podařilo se spíše hledat vlastní rezervy, aby z městské kasy tolik nešlo tam, kam nemusí. Budovaly se spíše menší věci a udržoval starší majetek. My ženy jsme prostě škudlivé (směje se).
   Bohužel jsme ale v poslední době museli zaplatit – vrátit dotaci a zaplatit penále (cca 10. milionů korun, pozn. redakce) vztahující se k zateplení školy z roku 2008. Na to jsme si museli vzít úvěr a tím se zadlužení města v podstatě vrátilo na začátek volebního období. Město jsem přebírala s dluhy asi 46 milionů a dnes mohl být 36 a není. Bylo to pro mne dost demotivující.

Vidíte nějakého konkrétního viníka v této kauze?

Abych pravdu řekla, to určit nedokáži. Vždycky je nejsnadnější ukázat prstem a říct: „Zavinil to bývalý starosta Zvánovec.“ Popřípadě označit za viníky tehdejší zaměstnance městského úřadu. Ve skutečnosti to tak jednoduché není. Když dneska sleduji celou mašinerii kolem dotací, tak vidím, že bude v budoucnu jednoduché říct: „Zavinila to Nováková.“ V tomto konkrétním případě se kontrola opřela o stavební deníky. V těch ale není podpis nikoho z města. Město mělo smlouvu s firmou, která na projekt dohlížela. Takže mohla chybu udělat ona nebo Památky Tábor, které stavbu prováděly. Nechtěla bych se tedy pouštět do označení konkrétního viníka.

Uvažuje vedení města o tom, že vzniklou škodu bude po někom vymáhat? 

   Já bych byla velmi ráda, kdyby finanční náklady spojené s vracením dotace nešly k tíži města. Pokud město bude vracet dotaci, budiž. Na dotaci není právní nárok. Ale proč má město platit nějaké pokuty a penále? Proč má platit sankce, když to nezavinilo? Požádali jsme o odpuštění sankce a další věc je spojena s trestním řízením. Domnívám se, že firmy, se kterými město spolupracovalo, byly pro tento případ pojištěny. 
 

Jak vidíte šance města na odpuštění sankce?

V tomto jsem pesimista. Většina peněz byla evropských a Evropa sankce nepromíjí.

Vraťme se k hodnocení uplynulých třech a půl roku. Čeho za tu dobu litujete?

Snažím se v životě moc nelitovat. A pokud něčeho lituji, tak ne toho, co jsem udělala, protože z vlastních chyb se člověk poučí, ale toho, co jsem neudělala – do čeho jsem se nepustila. Vadí mi, že jsme pořád nedali dohromady náměstí. Vadí mi, že jsme ho neozelenili, že tady nestojí kašna, protože mé osobní přání bylo pracovat tímto směrem.
   Vadí mi, že kolem Kostela sv. Václava máme stále mlat, místo toho, aby tam rostly kytičky a stály lavičky.
   Lituji toho, že jsme zakoupili zametací stroj.

Když srovnáte vaše představy z roku 2010 a pozdější realitu, co vás nejvíce překvapilo, protože to bylo výrazně jinak, než jste si představovala?

Výrazně jiní se mi ukázali lidé, se kterými jsem do toho šla. Mé představy o komunikaci s občany se naplnily. Náplň práce starostky a její složitost taky není jiná. Předtím jsem už na úřadě pracovala, ve stavařině a ekonomice, takže jsem představu měla poměrně reálnou. Ale v lidech, o kterých jsem si myslela, že táhneme za jeden provaz, jsem se zmýlila. Ono to tak nebylo… To jsem zpátky u politického podhoubí, které jsem podcenila.
 

Konec 1. části rozhovoru.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář