Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zamyšlení nad knihou

4. 3. 2011


   Březen je především příslib jarních dní, ve mně ale už od dětství zůstává zakódovaný jako měsíc knihy. V padesátých letech minulého století totiž rozhodl Svaz Československých spisovatelů společně s Ministerstvem kultury, že je třeba rozšířit propagaci knih, proto se stal březen každoročně svátkem nejen všech čtenářů, ale i prodejců a distributorů. Jako školák na „základce“ jsem tuto honosnou výzvu uvítal. Měl jsem knihy velice rád a „Březen - měsíc knihy“ používal jako záminku, abych rodiče donutil ke koupi nějakého nového titulu. Lomnice je malým městečkem, obchod s novými knižními tituly tady nikdy nebyl, takže její obyvatelé nepamatují čtvrteční fronty – toho dne totiž knižní distribuce zavážela své prodejny novinkami. Nebylo jednoduché sehnat dobrou knihu, navíc v obyčejných rodinách často scházely peníze, proto bylo nejsnadnější zajít do knihovny a čtivo si tam prostě vypůjčit.
   V době, o které píši, se v Lomnici poprvé opravovala Staré radnice, proto knihovnu přestěhovali na Lomničan do patra vedle dámského kadeřnictví. Čekal jsem každé výpůjční odpoledne s ostatními chlapci ze školy na chodbě na knihovníka pana řídícího Koláře, až odemkne místnost, která velice příjemně voněla papírem a klihem. Byl to náš svět a pan Kolář osobnost, která nás doslova nadchla. Nadšeně jsme poslouchali jeho vyprávění o životě ze života a hltali všechny zajímavosti, které se dozvěděl z knížek a časopisů, aby se s nimi bez okolků s ostatními podělil. Trávili jsme v lomnickém knižním království mnohem více času než jiní návštěvníci.
   Jednou jsem vešel do knihovny a pozdravil zvláštním způsobem, který mě zrovna napadl: „Dobrý den pane Koláři. Dobrý den pane Hemingway, zdravím Marka Twaina. Sir Poe právě dopil svůj odpolední čaj a Jaroslav Hašek má u Fleku již čtvrté pivo.“ Pan Kolář si sundal brýle, nejprve mě pozdravil a potom řekl větu, na kterou nikdy nezapomenu. „Je vidět, že máš knihy moc rád a nejen jako čtenář. Ty se s nimi budeš přátelit i jinak.“
   Pan řídící Kolář měl obrovskou úctu ke knihám, miloval je a uměl se o ně dobře starat. Rozpadající se svazek oblíbeného románu slepil klihem a nechal ho uschnout pod lisem, aby takto opravený mohl potěšit dalšího nedočkavého čtenáře. Důrazně nás napomínal, abychom si před čtením pečlivě umyli ruce, neohýbali zbytečné listy a používali papírové záložky. Byl pro nás velká autorita, i když jsme ho už jako učitele nepoznali, protože odešel do důchodu. Dost často na něho v dobrém vzpomínám. 
   Stejně jako on, i já knihy nepřestal mít rád a březen stále beru jako měsíc jim zasvěcený, i když to už vlastně oficiálně neplatí. Velice mě mrzí, že dnešní mládež upřednostňuje počítače, hry a filmy a knihu vezmou do ruky jen proto, že je to povinná školní četba a že ji prostě musí přečíst. Navíc mi nahání děs zvýšení daně, kterou chystá současná vláda. Pokud k tomuto kroku dojde i v knižním průmyslu, bude to znamenat jeho postupnou likvidaci. Důkazy k nám přišly nedávno ze Slovenska, kde za vlády premiéra Dzurindy nastalo zavedení rovné daně a tím postupně zaniklo mnoho knihkupců a snížila se nabídka. Neudělejme stejnou chybu. Kniha je přece kniha a nic jiného ji nedokáže nahradit.
  

Jiří  K o s

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář