Jdi na obsah Jdi na menu
 


Veselé šlehání

23. 4. 2011

Jiří Kos


    Paní Dagmara už více jak dvacet let pracovala jako vychovatelka mládeže na internátě jednoho učiliště, do kterého většinou chodili chlapci. Neměla tam vůbec jednoduchou pozici; ta by se dala například přirovnat k pohádkám ovčí babičky - něžná ovečka obklopená drzými vlky. Ale s nadhledem to zvládala - jako ta ovečka. S přibývajícími léty si vytvořila patřičný respekt a nabyté zkušenosti využívala při řešení neobvyklých situací. Dost často vzpomínala na období, kdy na domově mládeže začínala hned po ukončení pedagogické školy. O něco málo mladší chlapci se s ní snažili navazovat až příliš kamarádské vztahy, ale ona jim to nedovolovala a pokud to bylo potřeba, přísně je trestala za všechny přestupky vůči etice nebo domovnímu řádu.
    Paní Dagmara – tehdy ještě vlastně slečna – se dost obávala Velikonočních svátků. V době minulého režimu mládež nedostávala ředitelské volno na Zelený čtvrtek ani na Velký pátek, jak je tomu nyní, proto chlapci po svém slavili Velikonoce i na internátu. Neodpustili si v pátek před odjezdem domů vyšlehat „svou“ vychovatelku pomlázkou, aby jí tak připomněli blížící se svátky a také se chtěli tak trochu pomstít za všechny ty kázeňské tresty, které jim v průběhu roku udělila. Na Velikonoce je totiž šlehat pomlázkou dovoleno, pomlázka je z vrbového proutí a šlehnutí proutím dost bolí.
    Pro Dagmaru bylo nebezpečné chodit o Velkém pátku po chodbách internátu, v každém patře totiž číhali natěšení koledníci a ty patra byly v domě hned tři. Jenže Dagmara nemohla být stále zavřená ve své kanceláři. A když se jí náhodou podařilo před rozparáděnými mladíky utéci, schytala nadílku o snídani při dozoru v jídelně. Chlapci ji chvíli honili kolem stolu, aby nakonec schytala několik ran, a když si sedla na svou židli okamžitě zjistila, že je mokrá. To jí tam některý další dobrák nalil vodu – aby prý neuschla. Měla velké štěstí, že kolem internátu netekla žádná řeka, jinak by možná skončila v jejích vodách.
    Paní Dagmara dlouho nezapomene na jedny Velikonoce, o kterých často kolegyním vypráví díky jedné zajímavé příhodě. Tak moc se totiž bála šlehání, že si vymyslela a doma ušila tvarovaný polštářek, a ten si upevnila pomocí leukoplasti pod sukni. A teď si vy neřádi šlehejte!
    A chlapci toho pátku opravdu šlehali. Slečna Dagmara přitom schválně vřískala, ale bylo to s jakýmsi podivným úsměvem. A chlapům se to nezdálo. Přeměřili si vychovatelku přísným pohledem od hlavy k patám a přidali několik dalších pořádných ran s poznámkou: „Vy jste nám, soudružko vychovatelko, na pozadí nějak přibrala.“
    Paní Dagmaru nakonec zachránil ředitel školy, který v tom okamžiku přišel na kontrolu internátu. „Pojďte se mnou, soudružko.“ Vedl ji rovnou do kanceláře vychovatelek. Za zavřenými dveřmi se jí přísně zeptal: „Nedovolují si ti chlapci na vás až příliš? Je to sice jen symbolické šlehání, ale zdá se mi, že přitom měli dost pádnou ruku?!“
„Ale kdepak, soudruhu řediteli. Vůbec to nepřehnali. To by si ke mně ani nedovolili…“ bránila sebe i své chlapce Dagmara.
„No tak dobře,“ pokračoval ředitel, „ale nesmíte jim tenhle barbarský zvyk napříště tolerovat. Některé tradice se musí začít postupně odbourávat. Křesťanské svátky – to už je pasé. Marxismus-leninismus to nedovoluje. Velikonoce jsou pouze a jen svátky jara! Ať Vám místo šlehání přinesou třeba obarvené vajíčko.“
    Paní Dagmara poslouchala ředitele a přitom cítila, jak se jí polštářek na jedné straně odlepil. Průšvih!  Ředitel jí začal ukazovat, že půjdou zpět na chodbu a ona měla jít před ním. Jenže když udělá několik kroků, ředitelovi určitě něco podivného spadne k nohám. A tak šla pomalu celá sevřená a zkroucená, aby k tomu nedošlo. Polštářek totiž držel na krajíčku.
„Mě se zdá, soudružko, že to přece jenom ti chlapci přehnali! Vždyť vy jdete jako připo…! Okamžitě půjdete k doktorovi a na základě jeho vyšetření, dostanou dotyční chlapci s pomlázkou přinejmenším třídní důtku.“
„Ale mě nic není – opravdu,“ snažila se paní Dagmara ředitele přesvědčit a přitom se v chůzi zastavila.
„No dobrá, jak chcete. Je to vaše rozhodnutí,“ řekl ředitel, raději vychovatelku obešel a spěšně opustil  kancelář. Snad díky průvanu, který přitom udělal, polštářek najednou spadl na zem. To ale bohudíky už neviděl. Paní Dagmara ho rychle kopla pod stůl, vyběhla za ním a volala: „Veselé svátky, soudruhu řediteli!“
„Vám taky!“ zněla odpověď ze schodiště.
   Chlapci, kteří na chodbě postávali s pomlázkou v ruce, najednou zjistili, že slečna vychovatelka zase podivně zhubla a tak se k ní okamžitě rozběhli.
„Néé, já už přece dostala…“ vřískala Dagmara a běžela se zamknout do kanceláře.