Jdi na obsah Jdi na menu
 


Studna

2. 10. 2011

Jiří Kos
  

Pan Václav stiskl podlouhlý zvonek na žlutozelené brance, která byla součástí plaňkového plotu u nevelkého domu uprostřed zahrady. Na prostorné verandě se šikmou stříškou se za nepatrný okamžik objevil nevysoký stařík v omšelých tesilových kalhotách a v kostkované košili.
„Vy přicházíte zajisté kvůli té studni?“ zavolal na návštěvu a rukou na dálku zdravil. „Pojďte dovnitř. Branka je otevřená. Jenom dopiji bylinkový čaj a hned vyjedeme.“
   Václav prošel vchodem a po kamenném chodníčku kráčel okolo čerstvě pokoseného trávníku směrem k domku, který mu spíš připadal jako velká chata, protože díky dřevěným prvkům dokonale souzněl s okolní přírodou. Napravo hranice dřeva, vlevo dřevěný altánek a vzadu za domem rostlo několik vysokých borovic. Naproti němu vyběhl statný vlčák, radostně vrtěl ocasem a začal příchozího očichávat. „Jupe, lehni! Nech pána projít,“ zvolal na zvíře pan domácí. „Nebojte, nic vám neudělá. Posaďte se. Čekal jsem vás před hodinou, a tak jsem si udělal čaj, který užívám každé dopoledne na povzbuzení krevní činnosti.“
   „To je právě to, pane Hajna,“ řekl smutně Václav, „mám dneska nejspíš smolný den. Zůstal jsem viset s autem v Třeboni. Něco se stalo se spojkou a okruhem brzd. Jeden ochotný řidič mě k vám dovezl, abych se omluvil a sdělil vám, že dnešní plánovaná akce odpadá. Za půl hodiny mi jede nazpět autobus a v Třeboni musím někoho sehnat k odtažení nepojízdného vozidla. Až dám ten krám do pořádku, ozvu se. Mrzí mě to. Je to veliká škoda. Skruže mi přivezli už včera. Už jsem mohl přes víkend tu studnu vykopat.“
   Václav měl v úmyslu pořídit si na zahradě studni, a jelikož neznal v okolí žádného proutkaře, well.jpgna radu jednoho přítele se obrátil na pana Hajnu, který bydlel ve vesničce Branná. Ten ochotně souhlasil, jenom měl podmínku, aby ho na místo a zpět někdo dopravil.
„To je smůla,“ kýval hlavou stařík a přitom srkal teplý čaj, který na dálku voněl směsicí bylinek. Vyslechl muže a potom poznamenal:
„Víte co, pane Potužák. Jestli máte ještě chvíli volného času, pokuste se na papír nakreslit vaši zahradu. Náčrt nemusí být v žádném přesném měřítku, hlavně zachyťte její tvar, přesně zadejte světové strany a obvodové míry. Já vám pomocí těchto informací najdu na dálku největší podzemní pramen a klidně můžete o volných dnech kopat.“
   Václav udiveně pohlédl na staříka a jenom poznamenal: „Vážně?“
„Vy mi asi moc nevěříte, ale já to myslím doopravdy. Je to skutečně bez rizika. Nic tím nepokazíte. Nehledám vodu na dálku poprvé a můj verdikt pokaždé vyšel.“
   Nabídka začala Václava zajímat, a proto si k sobě přitáhl papírový blok a začal co nejpřesněji rýsovat tvar celé zahrady, která se nalézala za nově postaveným rodinným domkem.
„Víte, při nynější drahotě pitné vody je studně doslova nutnost. Časem si pořídím na zahradě záhony, a kdybych je měl zalévat vodou z řadu, asi bych se nedoplatil,“ hlásil při malování, „zahrádka je to malá. Obvod má 9 x 12 metrů a jižní strana je tady - u zadní branky.“
   Než dokončil plánek, přinesl si stařík malé kovové závažíčko na silonové niti. Tímto předmětem začal jezdit křížem krážem po nákresu. Potom se zastavil v jednom rohu.
„Tady je nejsilnější pramen. Dva metry od zadního plotu a půl metru bočně od pletiva. Když si moje parametry odměříte, v místě začnete kopat, narazíte zhruba v pěti metrech na  vodu,“ prohlásil a tužkou udělal na určeném místě tlustý křížek. Václav chvíli váhavě hleděl na plánek, potom stočil zrak na náramkové hodinky: „Sakra, musím letět. Nebo mi ujede autobus. Děkuji, pane Hajna. Já se určitě ozvu.“ Sebral papír ze stolu, složil ho do úhledného čtverečku a zastrčil do kapsy u košile. Potom spěšně opustil sídlo proutkaře.
   Od tohoto setkání uběhlo celých čtrnáct dní. V sobotu okolo deváté hodiny zastavilo u domku pana Hajny vozidlo a z něho vystoupil Václav Potužák. Domácí právě stříhal nůžkami lístky máty peprné. Pes běhal po celé zahradě a okusoval spadaná jablka. Václav se opřel o nízký plot a oslovil pana Hajnu: „Dobrý den. Podle toho vašeho nákresu jsem na vodu, bohužel, nenarazil. Sousedé se mi smějí, že věřím všemu, co kdo řekne, a že všech šest skruží budu muset vytahat jeřábem, protože pramen je úplně na jiném místě. Co teď, pane Hajna?“
   Stařík se vůbec nenechal vyvést z míry a zeptal se:
„Dostal jste se do hloubky pěti metrů, jak jsem vám řekl?“
Václav tiše přikývl. Stařík nechápavě kroutil hlavou a potom se zeptal:
„Můžete mě odvézt na tu vaši zahradu?“
„Samozřejmě,“ řekl Václav.
   Stařík si nazul gumovky, vzal virguli a sedl do vozu. Během půlhodiny už stáli na zahradě u vykopané jámy ohraničené betonovými skružemi.
„Nemůžu si pomoci, ale ten pramen tu je. A přesně v místě, kde jste kopal. Je tak silný, že mi doslova trhá s rukou,“ řekl pan Hajna, když obešel okolí s virgulí v rukou.
„Vlezte do té díry a ještě kus vyhlubte. Pomohu vám vytahovat nahoru kyblíky se zemí. Ona se totiž špatně určuje hloubka pramene. V tomto odhadu se plete každý zdatný proutkař. A jestli jste sem dával navážku…“
   Oba se pustili s vervou do práce. Václav najednou nadšeně vykřikl: „Voda!“ A rychle šplhal po úzkém žebříčku nahoru. „Nestačil jsem před ní ani utéci. Ten pramen je opravdu velice silný,“ řekl radostně a ždímal mokrou dolní část kalhot. Pan Hajna se usmál a poznamenal: „Víte, já jsem se dosud nikdy nespletl. A jsem rád, že je tomu tak i nyní. Těžko bych se přenesl přes skutečnost, že jsem vám místo pomoci přidělal starosti.“