Jdi na obsah Jdi na menu
 


Správně položené linoleum

30. 7. 2011

Jiří  K o s

   Tento příběh začal tím, že paní Slepičková vařila v kuchyni oběd a spěchala slít horkou vodu z uvařených brambor do dřezu. Jenže zakopla o staré, roztržené linoleum a spadla na zem i s hrncem. Nemít na noze pořádné pantofle asi by si opařila nohy. Takhle ji vystříklo jen několik horkých kapek na ruce. Proto paní Slepičková ihned rozhodla: „To lino se musí co nejdřív vyměnit!“ A také ho na začátku příštího týdne v obchodě zakoupila. Na sobotu si pozvala podlaháře Bedřicha Douchu, který bydlel ve stejné ulici, aby ho odborně položil.
   „Dát správně nové lino na podlahu není vůbec jednoduchá záležitost,“ pravil podlahář Doucha paní Slepičkové, která nad ním držela dozor a přitom ještě hlídala dvě malé děti, které si hrály ve vedlejším pokoji. „Na to musí být odborník, nemůže ho položit kdekdo. Váš manžel je úřada, syn Pavel zubař, nikdo z nich by to nejspíš nesvedl. Možná váš bratranec Petr – ten dělá řemeslo a je velice zručný.“
 „Máte pravdu, pane Doucha. I když se bratranec Petr vyzná v různých činnostech, na lino je krecek.jpgtřeba skutečného odborníka. Proto jsme si vás pozvali,“ přitakala paní Slepičková.
„Beton se musí bezvadně zamést, jinak se linoleum prošlape o kamínky a je potom zničené,“ hlásil řemeslník a chopil se koštěte. Když všechen nepořádek smetl na lopatku, rozhodil krytinu a různě ji zařezával. „Nejtěžším úkonem je správně kusy spojit pájkou a přibít na zeď ozdobné lišty,“ pokračoval ve vysvětlování, ale to už říkal sám sobě, jelikož paní domácí odešla do vedlejšího pokoje okřiknout malého Jarouška a Mařenku, kteří hlučně pobíhali po pokoji.
   Když se vrátila zpět, pan Bedřich jen nadnesl: „Jen je nechte, ať si hrají. Jsou to přece děti.“
Paní Běta však nesouhlasila: „Proutek se musí ohýbat, dokud je mladý. Copak by z nich asi vyrostlo, kdybych je nechala dělat nepořádek. Řekla jsem jim, ať nechají toho pobíhání a skákaní po postelích a raději si hrají s křečkem. To chtěly pořád nějaké zvířátko a teď se o něj nestarají. Krmit ho musím já, jinak by milý křeček chcípl hlady…“
   Pan Bedřich položil poslední kus linolea směrem ke dveřím a zapnul pájku na svaření rýh. Paní Běta zjistila, že už nemá co zkazit, proto řemeslníkovi nabídla: „Dojdu vám, pane Bedřichu, do sklepa pro pivo. Určitě si jedno dáte…“
„A to je dobrý nápad. Dostal jsem docela žízeň,“ souhlasil podlahář a tak paní domácí odešla z kuchyně. Cestou do sklepa ještě zkontrolovala svoje nezbedné děti.
   Podlahář Doucha se v řemesle vyznal. Za chvíli měl hotovo. Posadil se do rohu, přitáhl k sobě brašnu s nářadím, hledaje uvnitř cigarety, že si zakouří. Ale cigarety v tašce nebyly.
„Že bych je zapomněl v kapse,“ divil se a začal se šacovat. Najednou uviděl v jednom rohu místnosti pod linem podivný kopeček. Okamžitě si uvědomil, kde nechal cigarety. Přece to nebudu celé strhávat a dělat znovu – zamyslel se. Tam se určitě postaví nějaké skříňky – takže to nebude vidět. A těch cigaret bylo v krabičce hodně málo… Popadl gumovou palici a několika šikovnými údery kopeček srovnal. Rychle - než přijde paní Slepičková. Tak a je to!
   Z vedlejšího pokoje se stále ozýval podivný povyk. Maruška s Jarouškem z něho vyběhli a po celém bytě hledali křečka, který jim utekl z klece. Když se děti objevily v kuchyni, ptal se Jaroušek podlaháře: „Pane, neviděl jste našeho křečka? Někam se nám zaběhl.“
„Je to takový malý tvoreček s černobílým kožíškem s růžovým čumáčkem,“ dodala Maruška.
„Cože, vám utekl křeček…?!“ divil podlahář Doucha a smutně se podíval do rohu místnosti. Našel totiž v zadní kapse u  montérek ztracené cigarety a rychle si uvědomil, co vlastně nakonec rozklepal svou paličkou.