Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pouťová povídka

20. 6. 2011

Jiří  K o s
   
    Na začátku týdne přijel do jednoho malého jihočeského městečka nákladní automobil, na jehož korbě byly naskládané barevné části kolotočů a houpaček. Auto táhlo za sebou ještě dvě dřevěné maringotky. První z nich sloužila jako obydlí pro obsluhu atrakcí a ve druhé byla střelnice.
    To malé městečko u řeky Lužnice si kolotočáři vybrali proto, že se tu mělo následující neděli na svatého Jana Křtitele konat posvícení a pouť. Svátek ryze duchovní, ale lidé ho většinou vnímali po svém a úplně jinak než jejich babičky a dědové. Těšili se na pouťové atrakce, na trhovce a na jejich zboží a na večerní taneční zábavu v letním amfiteátru. Proto pilné hospodyňky napekly trojbarevné koláče, voňavé koblížky, kremrole s bílkovou náplní, žloutkové věnečky a linecká kolečka s marmeládou, aby uhostily příbuzné a známé sjíždějící se do ulic města ze širokého okolí.
    Kolotočáři dobře věděli, že tady moc velkou tržbu neudělají, ale co by to bylo za pouť, kdyby pout-2.jpgzůstala bez jejich atrakcí. A tak se utěšovali tím, že si v této přírodní oáze klidu alespoň trochu odpočinou před dalším blázincem v nějakém velkém městě, kde se peníze jen pohrnou.
    Podnik patřil šedesátiletému panu Josefovi, který v něm zaměstnával celou rodinu. On sám obsluhoval řetízkový kolotoč, jeho dospělý syn Vlastík stával střídavě u houpaček a dětského kolotoče. Při stěhování ze štace na štaci řídil náklaďák. Jeho žena Erika se střídala s tchyní Annou ve střelnici. A právě tahle romská černovlasá snacha pana Josefa, štíhlá kráska s pěknými prsy, lákala do střelnice mnoho mladíků i nedospělých chlapců.
    Manžel Vlastík si už za roky společného života zvykl, že po jeho ženě pokukují cizí muži. Bral to ale jako součást byznysu a raději se zajímal o plný půllitr piva. Erice jeho lhostejnost občas vadila, ale co mohla dělat? Když mu něco vytkla, většinou předstíral, že ji neposlouchá, nebo se tak rozvzteklil, až se bála, aby ji potom nezbil. A tak si raději hleděla své práce.
    Toho dne se schylovalo k večeru. Zvědavé děti, které se jednou či dvakrát svezly na kolotoči, už byly dávno zase doma. Ticho přerušovalo veselé vyhrávání kapely, které vycházelo z místní hospody, v níž se slavila nějaká svatba. Erika seděla na malém sedátku uvnitř střelnice a její šikovné prstíky vyráběly z barevného krepového papíru růže. Hotové květy zdobila stříbrnou a zlatou barvou a drátkem je připevňovala na špejle, které zastrkovala do prázdných míst na železných držácích střelnice.
    Najednou lehce zavrzaly dřevěné venkovní schůdky, proto opatrně vyhlédla přes pult. Uviděla asi osmiletého chlapce, jak se opírá o jeden dřevěný sloupek maringotky. 
„Jdeš si zastřílet?“ zeptala se ho, přitom si prohlížela jeho tvář a vzpomněla si, že ho v blízkosti střelnice už několikrát viděla.
„Ano. Chci si vystřelit růžičky,“ odpověděl chlapec, malou ručkou sáhl do kapsy u kalhot, vylovil odtud několik kovových mincí a vysypal je na pult.
„A dokážeš trefit špejli nebo budeš střílet do kola štěstí?“ zeptala se Erika.
„Zkusím ty špejle. Už jsem u strejdy střílet. On je hajný a má kromě vzduchovky ještě dvě zbraně, se kterými chodí do lesa na zvěř.“
    Erika zakývla hlavou, sáhla pod pult pro jednu lehčí vzduchovku a nabila jí diabolou. Chlapec se pevně zapřel o pult, uchopil zbraň, zacílil a vystřelil. Střela špejli jenom lízla. Erika zbraň znovu nabila a pravila: „Teď se ti to povede, uvidíš.“ Další rána šla ale úplně vedle.
„Nevadí. Do třetice všeho dobrého,“ povzbudila chlapce, a měla pravdu: poslední pokus mu vyšel a trefená růžička spadla na zem.
„No vidíš. Na svůj věk jsi velice šikovný,“ pochválila ho Erika, sebrala papírovou kytku z podlahy, přidala k ní další dvě z velké krabice pod pultem a podala je chlapci.
„Vezmi si je. Ať má maminka radost. Nebo je neseš nějaké dívce?“
„Já nemám maminku. A ani žádnou holku,“ odpověděl smutně chlapec.
„Jak to, že nemáš maminku?“
„Zabila se s tátou v autě, když jsem byl hodně malý. Mám jenom babičku, ale zrovna před chvíli jsme se nepohodli. Utekl jsem z domova. Rozčílila se a řekla, že jsem měl tenkrát umřít s nimi, aby neměla se mnou takové trápení. Babička se o mě stará, ale pořád se jí něco nelíbí, zlobí se a přikazuje mi, co mám dělat. Proto si chci najít novou maminku, která by mě měla víc ráda. Dám jí tyhle růže,“ řekl chlapec. Chvíli se upřeně díval na Eriku a najednou vyhrkl: „Nechcete být vy mojí maminkou? Moc se mi líbíte. Jste hodná a milá. Jezdíte po světě a já bych jezdil s vámi a spal v té vaší maringotce. Vozil bych se zadarmo na kolotoči a houpal na houpačkách. Moc by se mi to líbilo.“
    Erika se usmála, pohladila chlapce po vlasech a zeptala se: „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Jarda. Jarda Novák,“ vyhrkl chlapec, podal ženě kytičku a dodal: „Vezměte si ji a staňte se mou maminkou.“
    Erika si tu kytičku vzala a řekla: „Jsi milý. Moc mě potěšilo, že o mě ještě někdo stojí. A to jsi úplně cizí kluk. Víš, já mám manžela, a ten teď sedí někde v hospodě a pije. Nejsem s ním vůbec šťastná. Děti zatím nemáme a nedokážeme si povědět žádné hezké slovo, spíš si lezeme na nervy. Líbilo by se mi být tvojí maminkou, jenže to nejde. Nemůžeš jen tak utéci od babičky, která se o tebe tak vzorně stará. Nesmíš ji zlobit a ona tě pak přestane hubovat. Nemysli si - já bych se také rozčílila, kdybys provedl nějakou lumpárnu. A babička je právě teď určitě moc smutná. Hledá tě a strachuje se, co je s tebou.“
„Myslíte?“ zamyslel se Jarda.
Erika mu vrátila papírovou kytičku a řekla:
pout.jpg„Vím to, protože tě má ráda. Určitě by ji moc potěšilo, kdybys ji dal tu kytičku, kterou sis u mě vystřelil. Omluv se a řekni jí, že ti na ní moc záleží. Uvidíš, jak bude překvapená. Ona potřebuje tvoji lásku a ty potřebuješ zase její. Vždyť máte jen sami sebe.“
„To ne. Máme ještě kočku Lízinku a psa Nera,“ skočil Jarda Erice do řeči.
„To je sice hezké, ale člověčí láska je mnohem důležitější a upřímnější než ta zvířecí,“ řekla Erika, otočila se k jedné menší krabičce, vybrala z ní několik žvýkaček, podala je chlapci. „Vezmi si je za to, žes byl ke mně tak upřímný a milý. Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost.“
„Děkuji za žvýkačky,“ řekl Jarda, „a tu kytičku dám babičce. Už se na ní nezlobím. Kdybych nerozbil tu malovanou vázu, určitě by se nerozčílila a nenadávala by mi. Je hodná. Stará se o mě, a proto ji mám moc rád. Možná ještě trochu víc než vás. Nezlobíte se?“
„Ne, nezlobím,“ zavrtěla hlavou Erika a ještě jednou pohladila chlapce po vlasech.
    Jarda zmizel ve tmě a mladá žena opět osaměla. Sedla si ke svým nedokončeným růžím, ale do práce se už nepustila. Setkání s chlapcem ji tak dojalo, že i ona začala velice vážně uvažovat nad svým osudem. Představovala si život úplně jinak, než jaký teď prožívá s Vlastíkem. Uvědomila si, že jestli se má něco změnit, musí to udělat sama a co nejdřív, dokud je mladá. Prozatím ale ještě netušila jak.
    Možná – pomyslela si – se vydá hledat nového manžela stejným způsobem jako před okamžikem sháněl malý Jaroušek novou maminku.