Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pitralon

11. 3. 2011


Jiří Kos

   Ženil jsem se na jaře roku 1989 - to znamená zhruba půl roku před začátkem něžné revoluce. V té době nám novomanželům zaměstnavatel přes svazáckou organizaci nabídl lukrativní koupi dvou poukazů na desetidenní pobyt k moři do tehdejšího Sovětského svazu na poloostrov Krym do města Jalty. Tuhle příležitost jsme využili a považovali rekreaci jako naši svatební cestu. Vyjeli jsme na konci dubna - vlastně jsme letěli letadlem a já byl velice nervózní, protože to byl první případ, kdy jsem se nacházel tak vysoko nad zemí.
   Přátelé manželce před odjezdem poradili, aby si do kufru zabalila hodně věcí a obzvlášť ty, které už nenosila. Poslechla je a to samé poradila i mě.
„Ale proč?“ divil jsem se.
„Proč, proč? – to je mi otázka! Všechny ty věci tam přece výhodně zpeněžíme,“ odpověděla mi žena.
   Věděl jsem, že nás sovětské národy považovaly díky úspěšnější ekonomice za jakousi prodlouženou ruku Západu, přesto jsem zaprotestoval: „Jestli si myslíš, že budu běhat po cizím hotelu a nahánět Ukrajince, aby si něco koupili – tak to jsi na velkém omylu.“
„Jen se neboj – ti za tebou nakonec přijdou sami,“ poučila mě manželka a pokoušela se zavřít jeden přeplněný kufr.
pitralon.jpg   Měla naprostou pravdu. Už druhý den našeho pobytu u Černého moře, někdo razantně zaklepal na dveře pokoje. Otevřel jsem. Za dveřmi stála korpulentní pokojská, zrzavá Ukrajinka, příšerně namalovaná v obličeji výraznými šminkami. Bez pozdravu se cpala do pokoje a přitom na mě českorusky houkla: „Co ty málčik? Co u tebjá na prodání?“
   Ale to už se jí ujala moje manželka a obě se začaly přehrabovat v kufrech. Byl jsem v pokoji zbytečný, proto jsem odešel do vedlejší koupelny a začal se u zrcadla holit. Natřel jsem tváře barbusem, vzal žiletkový holící strojek a udělal ze strniště bezvadnou „dětskou prdýlku“. Manželka mezitím vyměnila spoustu věcí – rifle, silonky, bundy, svetry - za pěkný balíček rublů. Znenadání se Ukrajinka objevila v koupelně za mými zády. Nic jí nevadilo, že jsem do půl pasu nahý. Sebrala z poličky u zrcadla skleničku Pitralonu – tradiční vodu po holení, přivoněla si k ní a řekla: „Takajá charošaja aroma. Ja vazmu!“
„Ale to je Pitralon – obyčejný Pitralon,“ bránil jsem svoji oblíbenou lahvičku.
„Kakoj obyčejný – eto luxusnoj Pitralon,“ řekla Ukrajinka, položila na umyvadlo peníze a lahvička zmizela v její naduté plátěné tašce. Odešla z koupelny, v pokoji se rozloučila s manželkou a vypadla z našeho pokoje.
   Přehodil jsem si přes nahá záda ručník a šel k partnerce, které svítily oči štěstím, protože prodala všechno to, co by doma nakonec spálila v kotli. Mávala přede mnou spoustou peněz. Přitom mi sdělovala: „A můžeme začít utrácet. Koupíme každému z rodiny pěkný dárek a zbude ještě na fotoaparát a na ty tvoje gola klíče.“
„Souhlasím s tebou, ale zítra si musím v první řadě dojít koupit nějakou novou vodu po holení, nebo se přestanu holit a ty se se mnou nebudeš chtít milovat, jelikož budu píchat.“
„Ono to s tím pícháním nebude zas tak horké, jak tě znám… A kde máš ten Pitralon, který sis přivezl z domova?“ odpověděla manželka.
„Ta ženská mi ho sebrala a dala mi za něj dva rubly.“
„Tak to tě pěkně lupla - měl jsi chtít víc,“ ještě mi vynadala.
   Druhý den jsme se vypravili na nákupy do tržnice v jaltském přístavu a já nikde nemohl sehnat žádnou vodu po holení. Copak se Ukrajinci neholí?! Až v jednom zapadlém kamenném obchodě jsem sehnal něco, co se kolínské podobalo. Večer jsem si tím zázrakem natřel oholené tváře. A to jsem neměl dělat. Manželka spala vedle mě při otevřeném okně, ani jednou se nepřitulila a ráno v hotelu při snídani dělala, že mě nezná. Navíc se mi udělaly po opakovaném použití zázračné vody malé pupínky.
   Konečně jsem pochopil jaký je rozdíl mezi „našimi“ spřátelenými národy. Po Pitralonu se za mnou otáčela všechna děvčata v hotelu, ale po té nové voňavce se za mnou otočila jen jedna stará Běloruska, která prý ztratila ve světové válce čich a zrak.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář