Jdi na obsah Jdi na menu
 


Letní povídka - Knedlíková pře

26. 8. 2013

Jiří Kos, 14. srpna 2013

Kdo někdy pracoval za minulého režimu ve velkém strojírenském závodě jako obráběč Honza Turek a měl možnost se stravovat v místní závodní jídelně, určitě by začal používat pro označení tehdejší vyvařovny jiný, mnohem výstižnější název, například alchymistická dílna. Ale hlad bývá mnohdy nejlepším kuchařem a teplá universální hnědá omáčka je pořád lepší než kus salámu s rohlíkem. Navíc muži nikdy nebyli tak vybíraví jako ženy, proto se pokaždé v poledne vytvořila v závodní jídelně dlouhá řada strávníků.
   Honza Turek byl muž malé štíhlé postavy, ale při obědě toho snědl tolik, že se kamarádi divili, rajska.jpgkam to do něho padá. „To není ani možný?! Ty máš snad v žaludku tasemnici,“ divil se předák dílny Alois, když ho viděl, jak si u okénka přidává knedlíky. Možná to souviselo s tím, že se Honza dosud neoženil, matka mu před lety zemřela a tak se o něj neměl kdo starat.
   V závodní jídelně pracovalo několik pomocnic, jeden šéfkuchař a tři zkušené kuchařky, které se při vydávání jídel střídaly u okénka. Štíhlá Tonička neměla ráda tlusťochy, a tak nadělaným chlapům dávala velice malé porce, ale těm hubeným vlastně také - to proto, aby zas tak moc nepřibrali. Tlustá Majka všem strávníkům bez rozdílu vizáže zase dopřávala, jelikož razila heslo: Až budou tlustí hubení, budou hubení studení. Poslední z trojlístku, slečna Květa byla tak akorát, ani kulatá jako míč, ani nevypadala jako oteklá špejle, navíc měla oči jenom pro Honzu Turka.
   Jedno poledne mu dávala na talíř k rajské omáčce knedlíky, vybrala všechny patičky a s milým výrazem ve tváři to komentovala: „Aby se na vás slečny usmívaly...“  Měla ale na mysli jen jednu, sebe, a navíc čekala od pana Turka nějakou tu pochvalu. Ten se však zarazil, zamračeně si prohlédl talíř a bleskově sáhl do zadní kapsy u montérek. Odtud vytáhl šupléru a začal si knedlíky, nebo spíše knedlíčky, přeměřovat. Přitom pravil: „Ženská, vždyť vy jste mě ošidila! Tohle jsou podměrečné knedle. Toho se mám jako najíst?! Asi si půjdu postěžovat k paní vedoucí…“
   Slečna Květa se okamžitě probrala ze svého velkého snění. Namísto romantiky se dočkala nepříjemného bručení, proto rychle a rázně zalovila v kastrolu a přihodila do talíře další tři velké knedlíky, až na Turka vystříkla červená omáčka. „No proto,“ zabručel Honza a spokojeně odcházel od okénka ke stolu. Vypadal sice, jakoby mu někdo ublížil a na krku začal krvácet, ale hlavně měl svou obvyklou porci jídla.
 

 

 

Letní povídka - Knedlíková pře

Jiří Kos, 14. srpna 2013

Kdo někdy pracoval za minulého režimu ve velkém strojírenském závodě jako obráběč Honza Turek a měl možnost se stravovat v místní závodní jídelně, určitě by začal používat pro označení tehdejší vyvařovny jiný, mnohem výstižnější název, například alchymistická dílna. Ale hlad bývá mnohdy nejlepším kuchařem a teplá universální hnědá omáčka je pořád lepší než kus salámu s rohlíkem. Navíc muži nikdy nebyli tak vybíraví jako ženy, proto se pokaždé v poledne vytvořila v závodní jídelně dlouhá řada strávníků.
   Honza Turek byl muž malé štíhlé postavy, ale při obědě toho snědl tolik, že se kamarádi divili, rajska.jpgkam to do něho padá. „To není ani možný?! Ty máš snad v žaludku tasemnici,“ divil se předák dílny Alois, když ho viděl, jak si u okénka přidává knedlíky. Možná to souviselo s tím, že se Honza dosud neoženil, matka mu před lety zemřela a tak se o něj neměl kdo starat.
   V závodní jídelně pracovalo několik pomocnic, jeden šéfkuchař a tři zkušené kuchařky, které se při vydávání jídel střídaly u okénka. Štíhlá Tonička neměla ráda tlusťochy, a tak nadělaným chlapům dávala velice malé porce, ale těm hubeným vlastně také - to proto, aby zas tak moc nepřibrali. Tlustá Majka všem strávníkům bez rozdílu vizáže zase dopřávala, jelikož razila heslo: Až budou tlustí hubení, budou hubení studení. Poslední z trojlístku, slečna Květa byla tak akorát, ani kulatá jako míč, ani nevypadala jako oteklá špejle, navíc měla oči jenom pro Honzu Turka.
   Jedno poledne mu dávala na talíř k rajské omáčce knedlíky, vybrala všechny patičky a s milým výrazem ve tváři to komentovala: „Aby se na vás slečny usmívaly...“  Měla ale na mysli jen jednu, sebe, a navíc čekala od pana Turka nějakou tu pochvalu. Ten se však zarazil, zamračeně si prohlédl talíř a bleskově sáhl do zadní kapsy u montérek. Odtud vytáhl šupléru a začal si knedlíky, nebo spíše knedlíčky, přeměřovat. Přitom pravil: „Ženská, vždyť vy jste mě ošidila! Tohle jsou podměrečné knedle. Toho se mám jako najíst?! Asi si půjdu postěžovat k paní vedoucí…“
   Slečna Květa se okamžitě probrala ze svého velkého snění. Namísto romantiky se dočkala nepříjemného bručení, proto rychle a rázně zalovila v kastrolu a přihodila do talíře další tři velké knedlíky, až na Turka vystříkla červená omáčka. „No proto,“ zabručel Honza a spokojeně odcházel od okénka ke stolu. Vypadal sice, jakoby mu někdo ublížil a na krku začal krvácet, ale hlavně měl svou obvyklou porci jídla.