Jdi na obsah Jdi na menu
 


Konkurz - povídka

19. 6. 2014

Jiří K o s

Městečko Hrob nad Krchovem na mapě Česka nenajdete, i kdybyste si na pomoc vzali lupu a podrobný naučný slovník. Město je totiž vymyšlené. Určitě ale existují jiná města, která se mu podobají, ne sice úplně, ale alespoň v něčem. Název vymyšleného města je trochu morbidní, ale mě se líbí a věřím, že časem se proslaví jako Kocourkov.
   Povídání začnu tím, že si v Hrobu pořídili městský bezdrátový rozhlas. Věc, která měla přinést větší informovanost místního obyvatelstva. Zřídit ho bylo velice snadné. To přijede firma, která vyhrála veřejnou soutěž a během týdne je vše nainstalované a vyzkoušené. Problém vyvstal v okamžiku, když se na radici začali dohadovat, kdo bude vlastně zprávy hlásit. Nikdo to nechtěl dělat a navíc místostarosta ve finále prohlásil, že to nemůže být kdekdo, že se musí najít hlasatelka, která bude splňovat jejich náročné požadavky.
„Nu což,“ rozhodl starosta, „vyhlasíme na ten post další veřejnou soutěž - takový malý konkurz na hlasatelku.“
   A tak se i stalo. Za několik dní se sešly na chodbě úřadu tři uchazečky – slečna Kateřina, 400px-pluzna-_mistni_rozhlas.jpgpaní Monika a důchodkyně Kudláčková. Stanuly před porotou, která se skládala ze starosty, místostarosty, ekonoma a stavebního technika.
„Paní Kudláčková, vy můžete odejít hned, vy nepřicházíte v úvahu,“ vyzval důchodkyni místostarosta.
„Ale proč?“ divila se žena, „celý život jsem učila na škole češtinu, ruštinu a hudební výchovu a ve volném čase jsem zpívala s místní kapelou. Práci s mikrofonem ovládám bravurně. “
„Jenže jste už v důchodu, milá paní. Copak chcete těmto mladým ženám sebrat práci kvůli nějakému mizernému přivýdělku? Nestydíte se ani trochu?“ napomínal jí místostarosta a ostatní členové přikyvovali.
   Paní Kudláčková tedy zklamaně odešla.  Sotva za ní zaklaply dveře, začal starosta mudrovat: „Tak to by bylo a teď budeme hodnotit kvality ostatních uchazeček. Potřebujeme zjistit..., co vlastně potřebujeme zjistit?“ A otočil se na svého zástupce.
„Teď by se měly uchazečky převléknout do plavek a udělat v nich promenádu,“ doplnil ho místostarosta.
„Správně,“ rozzářil se starosta.
Paní Monice se návrh ale nelíbil a zeptala se: „Proč se mám ukazovat v plavkách?“
„No, abychom viděli, jakou máte postavu a jak se umíte promenádit,“ řekl místostarosta a ostatní členové poroty znovu pokyvovali souhlasně hlavou.
„No nezlobte se, ale tohle přece není k hlášení zpráv potřeba. A navíc – plavky jsem si nevzala,“ zlobila se paní Monika.
„To se hluboce mýlíte. Tohle se přece dělá při každé soutěži. Na to je směrnice. Včera při schůzi jsme jí slavnostně vydali.“
   Paní Monika se stále zlobila, ale slečna Kateřina vzala tu výzvu s klidem ve tváři. Předstoupila před porotu a obnažila se do spodního prádla. Potom se prošla před vyvalenýma očima přítomných mužů, aby nakonec udělala několik odvážných póz.
   Porota se okamžitě roztleskala: „Skvěle, skvěle, právě jste vyhrála konkurz! Místo hlasatelky zpráv v našem místním rozhlase je vaše!“ Paní Monika naštvaně odešla z místnosti a práskla za sebou dveřmi.
   Druhý den se v Hrobě nad Krchovem konečně rozezvučel místní rozhlas. Zatímco hrála písnička v lidové notě, pod hlásny se sešli zvědaví obyvatelé města. Z domu vyšel i místostarosta a jeho stará maminka.
   Po chvilce se neslo z amplionu podivné koktání: „Hla–hla-še-ní mí-mí-stní-ho roz-roz-hlasu. Upo-zo-zo-rňu-je-me-me obča-čany...“
   Maminka místostarosty se podívala překvapeně na svého syna a přitom se ptala: „Co to ta holka huhlá? Vždyť jí rozumět ani slovo. Koho jste to vlastně vybrali?“ Místostarosta si najednou uvědomil následky, začal se ošívat a vymlouvat: „No, zatím nic moc - já vím. Jenže slečna Kateřina se celé městské radě líbila nejvíc. Však ona se to hlásání časem naučí.“