Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jó, to je život

17. 7. 2011

Jiří  K o s

   Přemýšlím, co je to vlastně život a proč ho žiji. Určitě ne proto, abych si ho užil, ale nejspíš proto, abych vůbec přežil, a uživil děti, nepracující manželku a taky sám sebe. Je to prostě můj život a někdy si na něj zanadávám. Pokaždé, když si na něj vzpomenu.
   Pracuji poctivě v zaměstnání, někdy i deset hodin a doma zase pracuji a chvíli potom odpočívám, v noci i pár hodin spím, abych mohl zase pracovat. A při té práci zjišťuji, že mám navystrizek.jpg prstech dlouhé nehty – zapínám tedy v dílně brusku; že mi narostly dlouhé vlasy – strčím v kanceláři hlavu do větráku. Že mám na tváři přerostlé vousy, to vůbec neřeším. Ať si rostou potvory! Na holení prostě není čas. Budu nakonec vypadat jako nějaký talibánský vůdce a všichni mě ve frontě v prodejně s potravinami při nákupu pustí před sebe, co kdybych najednou vybouchl. A já dost často vybouchnu - když se mi nedaří nebo když mě něco nebo někdo štve.
   Dost často mám ze života deprese a především z téhle zvláštní, uspěchané a přetechnizované doby. A při nich mě začne bolet celý člověk. Hlava je prázdná jako cedník a dupou mi v ní sloni.  Proto ihned letím za doktorem a říkám mu, že mi něco je. Ale on tvrdí, že mi nic není a že na všechno špatné je nejlepším lékem práce a taky dobrá nálada - jenže i on se na mě při letmé prohlídce celou dobu mračí. Nakonec mi doporučí psychiatrickou léčebnu docenta Chocholouška.
   A tak spěchám pro lék ne do lékárny, ale do hospody – předepsal mi totiž plzeňskou dvanáctku. V hospodě je mi dobře – sedí tam totiž se mnou u stolu úplně stejné případy, jako jsem já. Jenom má každý jiný ksicht. Tam mi ta mizerná nálada pomalu mizí. Nesmí ale nikdo začít mluvit o životě. Většinou u piva debatujeme o ženských – jaký jsou to „hezký“ potvory; o sportu – jak to ti naši fotbalisté špatně hrajou a že by měl jít trenér Bílek od toho. O autech mluvit nechci, protože žádné nemám a ani ho nechci. Na co mít doma rakev na kolečkách. Stačí, když mě jedno onehdy na přechodu málem srazilo. Dobrá atmosféra v hospodě a chutný žlutý mok mě postupně léčí. Sloni v mé hlavě se najednou mění v opičky. A ty řádí – co si budeme povídat.
   Jdu domů. Povaluji popelnice, strhávám okapní svody, házím betonovou lavičku do zahrady před samoobsluhou. Takovou mám sílu! Pak usnu v parku na náměstí a ráno se probudím na záchytce. Slony a opičky v hlavě vystřídala banda permoníků, kteří v ní nepřetržitě tlučou svými kladívky. Asi hledají poklad, ale v hlavě je úplně prázdno. Přestaňte!!! Kdepak?! – to bude na dlouho… A zítra zase musím jít do práce.
   Jó to je život. Někdy si na něj i zanadávám - pokaždé, když si na něj vzpomenu.