Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jen nemít tmu

8. 9. 2011

Jiří  K o s

   I přesto, že už několik let nosím brýle na čtení, znovu se mi pohoršil zrak, a proto jsem se musel vypravit do krajského města do oční ordinace. Lékař, který mi oči kdysi zkoušel a předepisoval správné brýle, byl letitý, proto odešel do důchodu. Na jeho místě byla mladá paní doktorka. Stála opřená o parapet okna, zamyšleně si prohlížela moji kartu a poslouchala přitom, jak jí jmenuji všechny svoje potíže. Mohlo jí být tak čtyřicet let - víc ne, možná i míň. Tvářila se velice sympaticky a stále si zastrkávala za uši pramínky černých vlasů, které jí přepadávaly do tváře.
   Když jsem vše vypověděl, přikývla hlavou a krátce řekla: „Dobrá – podíváme se na vás.“ lekarka.jpgUdělala mi kompletní vyšetření zraku a na jeho konci mi sdělila: „Zjistila jsem u vás bohužel příznaky šedého zákalu. Napíši vám kapičky, které si budete pravidelně kapat do očí a potom uvidíme. Za čas se ukáže, jestli se zákal zastavil a vyléčil - v nejhorším případě ho budeme muset odoperovat.“
„Co je to šedý zákal? Je to moc špatný?“ ptal jsem se lékařky.
„Nebojte se. V dnešní době tuhle nemoc velice úspěšně léčíme. I operace je jednoduchá. Zkalená čočka se vyndá a nahradíme jí umělou,“ uklidnila mě paní doktorka, ale asi ne dostatečně. Vyšel jsem ven z ordinace a vypadal, jako kdyby mě někdo přetáhl po hlavě sukovicí.
   Autobus, který mě měl vézt domů, jel až za dvě hodiny, proto jsem si vyšlápl na náměstí. Bloumal jsem mezi obchody, ale nedokázal se soustředit na zboží, které mi výlohy ukazovaly. Stále jsem myslel na své nemocné oči. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na strýce Antonína ze Spáleniště. Od svých pětatřiceti byl slepý. Jeho manželka Bohunka se o něj vzorně starala a všude ho doprovázela. Když jsem se s ním poprvé setkal, bylo mi asi deset let. Ten člověk mě velice zajímal a dost jsem se ho také vyptával.
„Jaké je to být slepý?“
„Velice nepříjemné, chlapče,“ odpověděl mi, „už nikdy neuvidím slunce, modré nebe, trávu, květiny… Zase to má jednu velkou výhodu: nepozoruji, jak ta moje Bohuna stárne. Víš, její hlas je stále stejný, a tak si myslím, že je pořád stejně mladá a půvabná jako když jsem do ní poprvé zamiloval. Asi to tak není, ale rád si to namlouvám.“
„Strejdo, řekni mi – jak se to stalo, žes přestal vidět?“
„Přechodil jsem nějakou zrádnou chřipku, pak dostal zápal plic. Ležel jsem jednoho dne v posteli a četl knížku a najednou mi v pravé poledne Bůh zhasnul. A už mi nikdy nenasvítil. Lékaři říkají, že je to jenom nějaká porucha, ale neví jaká. Dávají mi přitom malou naději, že ještě budu někdy vidět,“ odpověděl mi ochotně strýc.
   Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, že slepý člověk vnímá pouze pocity, které se rodí ze sluchového vnímání okolí. Proto jsem strýce na jedné straně litoval a na druhé obdivoval tu jeho velkou statečnost. A také šikovnost, s kterou si například uměl najít svůj hrneček s kávou. Jednou mi řekl: „Víš chlapče, nekonečná tma je zlá věc, ale ještě horší je temnota v lidském srdci. Když není člověk k člověku upřímný, lže, podvádí a chybí mu láska k ostatním lidem. Dá se to dost dobře rozpoznat a nemusíš mít k tomu bdělé oči. To se prostě vycítí. Člověk, který v sobě nenosí Boží světlo a oddává se pouze tmě, se může navenek tvářit jako dobrák. Pravou tvář odkryje jen při těžké životní zkoušce.“
   bryle.jpgPan Antonín byl až do své smrti slepý a jeho manželka mu byla velkou životní oporou. Kdo se ale postará o mě, kdybych náhodou následkem šedého zákalu přestal vidět?
     Vracel jsem se z náměstí a opět míjel zdravotní středisko, protože kolem něho vedla cesta k autobusovému nádraží. Napadlo mě na chvíli zavřít oči. Jen si tak trochu vyzkoušet, jak se asi pohybuje slepý člověk na ulici. Ušel jsem pár metrů a najednou do mě něco vrazilo. „Sakra, chlape, co děláte?! Jste snad slepý?!“ spustila na mě nějaká žena. Otevřel jsem oči a uviděl lékařku z oční ordinace. V ruce držela peněženku a spěchala na oběd, jelikož se blížilo poledne.
„Aha -  to jste vy? Byl jste přece ráno u mě…“ okamžitě dodala.
„Ano jsem to skutečně já. Zkouším si slepotu. Co kdyby mi ten šedý zákal přivodil nějaký zrakový kolaps,“ odpověděl jsem. Paní doktorka se hlasitě rozesmála a řekla: „Prosím vás, tohle vůbec neřešte. Šedý zákal v žádném případě nevede ke slepotě. Moje matka ho měla také a po operaci vidí velmi dobře. Začněte raději myslet na něco příjemnějšího. Třeba na to, co si dáte dobrého k obědu. Tohle mi pokaždé zvedne náladu.“
„A víte, že jo,“ souhlasil jsem, „a co kdybych vás teď na ten oběd pozval. Ve dvou se určitě lépe zapomíná na nepříjemné věci.“
„Proč ne,“ přikývla doktorka a obdarovala mě milým úsměvem.
   Mířili jsme spolu k nedaleké restauraci a já úplně vážně uvažoval na tím, že když to dobře zaonačím, možná jsem získal sympatickou ošetřovatelku pro moji případnou slepotu.