Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dětský hospic

25. 10. 2010

Michaela Šafářová

Ve čtvrtek 21. října jsem získala novou zkušenost a zajistila si příští chvíle k přemýšlení. Místní skupina České křesťanské akademie v Třeboni pořádala přednášku ve farním sále třeboňského kláštera pod názvem „I děti umírají“ na téma hospic pro děti. Přijeli manželé Královcovi ze sdružení Klíček, kteří jako první v ČR tuto instituci založili. Vyprávěli o své pouti do Malejovic, kde zřídili první český dětský hospic. K údivu jsem zjistila, že tzv. hospic pro děti není žádný ústav na odkládání umírajících, ale děti tam jezdí s rodiči nebo sourozenci na několik dnů až týdnů. Dům je vybaven místností, kde se rodina může s odcházejícím dítětem rozloučit. hospic.jpgRodiče se mohou na cokoliv zeptat a pracovníci rádi pomohou svými zkušenostmi. Myslím, že velice empaticky a jemně. Rodina tam přijíždí nebo telefonuje ve velmi těžké životní situaci. Neví, jak se smířit s faktem, že jejich dítě zemře, neví, jak to říci zdravým sourozencům a už vůbec neví, jak o tom mluvit se samotným umírajícím dítětem. Zakládající manželé mají vizi, aby rodina byla s dítětem do konce, byli si všichni na blízku a maminka nemusela docházet do nemocnice, ale mohla tam přespávat. Nejdůležitější pro ni je, že dítě není chápáno jako samostatný jedinec, ale jako součást rodiny. Zakládající vybudovali v Praze u Motola ubytovnu a snaží se pomáhat, jak jen to jde. Považují za obrovský úspěch, když jim dítě řekne, že jestli vypadá smrt jako u kamaráda ve vedlejším pokoji, tak se jí nebojí. Děkuji za to, že jsem měla možnost zažít alespoň dvouhodinové setkání s lidmi, kteří pomáhají ve velmi těžkých situacích a hlavně neberou smrt jako KONEC.

Diskutovalo se také o otázce dobrovolnictví na dětských odděleních nemocnic. Byla jsem dost překvapená, že manželé Královcovi dobrovolnictví odsuzují. Považují ho za egoistickou činnost, která příliš nepomáhá. Tvrdí, že dobrovolníci nemají ani psychologický výcvik a mohou více uškodit než pomoci. Prý tam chodí hlavně kvůli sobě a ne kvůli těm, kteří celé dny leží. Nevím, co si mám myslet, ale sama jsem dobrovolníkem v nemocnici a prošla jsem dost rozsáhlým psychologickým testem. Chodím tam velice ráda, pacienti jsou rádi, že přijdeme a povídáme si s nimi, vyrábíme, smějeme se a přineseme vítr z venku. Samozřejmě jsem ráda, že mě tato zkušenost obohatí a naučím se komunikovat s lidmi, kteří mnohdy nemají ani naději, ale rozhodně si nemyslím, že bych to dělala jen kvůli sobě. Ale asi je to hlavně věcí názoru a přístupu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prosíme o možnou korekci obsahu článku Michaely Šafářové.

(Markéta a Jiří Královcovi, 29. 10. 2010 17:28)

Dobrý den, dostali jsme odkaz na tento článek ("Dětský hospic"), který reflektuje naši přednášku v Třeboni. Přečetli jsme si jej a s údivem jsme zjistili, že obsahuje mnohé nepřesnosti a nepravdy a vkládá nám do úst dokonce informace, které nejsou pravdivé a nikdy jsme je neřekli. Zřejmě šlo o nepozorné naslouchání - škoda, že nebyl text autorizován, mohli jsme fakta doplnit a opravit. Například téma dobrovolnictví bylo dotčeno pouze v diskusi a týkalo se výhradně motolské nemocnice. Podpora dobrovolnictví je jedním z cílů práce naší organizace, sami dobrovolníky připravujeme a jako dobrovolníci jsme mnoho let pracovali. Mrzí nás, že kvůli nepozornosti vznikl text, který uvádí čtenáře v omyl. Prosíme, aby byl článek co nejdříve přepracován v souladu s fakty. Prosíme, abyste nás kontaktovali e-mailem (marketa@klicek.org) nebo telefonicky: 775 204 109. Děkujeme. Markéta a Jiří Královcovi